Tenkrát jsem Božence zavoněl…
Sedla si ke mně do auta a já si všiml jejího úsměvu. Ten úsměv nepatřil mně, ale vůni interiéru auta. Používali jsme stejnou, jen Boženka věšela vanilkový stromeček u svého combi do kufru. Další společná shoda a další důvod k úsměvu.
To bylo tenkrát…“Ty máš ženskou!“ přivítala mě hned mezi dveřmi a než jsem se stačil vůbec nadechnout
už ke mně čmuchala.
„Ona snad dělá hajzlbábu, né..?“ rozřehtala se na celé kolo.
Přičmuchl jsem k sobě a musel jí dát chtě nechtě za pravdu, asi mám opravdu něco z hajzlbábou.
Za stálého Boženčina škodolibého smíchu jsme se přesunuli do auta a smích začal na novo.
„Bože můj, cos to koupil za stromek?“
„No, žlutej, vanilkovej přeci!“ dodal jsem už trochu podrážděně a přivoněl ke žlutému, CITRONOVÉMU stromečku vonícím po svěžích toaletách.
„A sakra!“ procedil jsem odevzdaně.
Upřímný smích jsem poslouchal celou cestu a jakýmkoliv pokusem o zmírnění jsem jen přiléval olej do ohně a to všechno až do chvíle, kdy jsme zastavili, a já Boženku doprovázel do nemocnice. Při loučení jsem k ní samozřejmě i letmo přivoněl a poprvé jsem se mohl usmát také já, protože i ona teď voněla, jakoby si něco začala s paní z nádražních toalet.
Rázem se přestala smát a spustila se vlna výčitek, jak teď prý bude vypadat a celý ten nekonečně dlouho trvající výlev zakončila slovy, že mě po cestě zpátky pověsí za flígr spolu s tím stromečkem do kufru…
Nedivte se tedy, až jednou potkáte za volantem krásnou, rozesmátou ženu, protože jí možná v kufru visí spolu se stromečkem i jeden smradlavý Bořek.