Není nad to, když na notoricky známých cestách začnete používat navigaci.
Přestože jsem čtyři roky nazpátek věděl o Náměšti na Hané jen to, že je kdesi u Olomouce, dnes bych do ní trefil za ty roky díky Božence snad i poslepu, protože není-li doma na zahradě do čehokoliv píchnout, jede se právě do Hané na chatu a jak jistě tušíte, jezdíme tam často.
I přesto všechno byla Náměšť na Hané to první, co jsem ťukal do navigace čerstvě darované od Boženky, přeci jen, co kdyby mi ten zázrak techniky našel kratší, rychlejší, nebo aspoň zajímavější cestu.
Nenašel.
Následující cesta, ale i tak probíhala plně v souladu s pokyny z navigace, přeci jen, jako správný hračička to ani jinak neumím. Takže jakmile jsem uviděl starou známou odbočku byl jsem připraven ji minout dokud jsem neuslyšel ze jednotlivých slov poskládanou a tudíž velice kostrbatou větu:
„Za tři sta metrů odbočte do leva…“
Za krátký čas už jsem jezdil podle navigace i do obchodu kilometr od domu, připadal jsem si jako robot a bezmyšlenkovitě plnil zadané povely, jaká to úleva, když část zodpovědnosti za Vás převezme někdo neomylný.
Nic ovšem není tak růžové, jak bych si přál a tak se jednoho dne stalo nevyhnutelné:
Boženka začala na mou spolehlivou kolegyni za volantem žárlit a co hůř, začala jednat…
Jednoho dne, kdy jsem se opět rozplýval nad sice strojovým, za to však sametovým a krásně zastřeným hlasem linoucím se z navigace, ji Boženka vyjmula z držáku a začala do ni ťukat, následně ji chválit a ačkoliv mi to bylo podezřelé, nechal jsem se nakonec přesvědčit, že se Boženka do navigace zamilovala zrovna tak, jako já.
Toho dne jsem ji vysazoval v Náměšti spokojenou, předal ji do rukou maminky a všichni jsme byli šťastní.
Bohužel, zůstat jsem nemohl a vyrazil směrem k Ústí těšíc se na zítřejší den návratu, kdy jsem na konci víkendu, tedy v neděli, měl obě tyto ženy přesně v 17hodin nabrat a odvézt z chaty domů.
Druhý den jsem startoval z Ústí s bezpečnou časovou rezervou a na své přítelkyni spustil předvolený program Náměšť, zapnul rádio, navolil třídílnou rozhlasovou verzi příběhu od Karla Maye Poklad na stříbrném jezeře a do toho se po cestě čas od času nechal potěšit příjemným hlasem z navigace.
Po 2hodinách příběh pomalu vrcholil a navigace ukazovala přesně v 16:40 15 minut od příjezdu do cíle, nastal čas zavolat Božence a do telefonu jsem tedy spokojeně zahalekal, že za chvíli jsem pro ně a skutečně, za 5 minut jsem byl před chatou…
…chatou, kterou jsem vůbec neznal a nikdy neviděl.
Ano, tušíte správně, to mé žárlivé štěstí mě poslalo do Náměště nad Oslavou a já od té doby, coby moudrý muž, poslouchám v autě vždy a zásadně jen a pouze Boženku, přeci jen, nerad bych po cestě domů obrážel všechna Ústí, co jich u nás máme.