Spojením zcela nevinných slov mě má fantazie občas zanese k zcela jinému významu než jaký byl zamýšlen . . .
Ráno bylo nevrlé.
Večer se protáhl a časné vstávání mi tak nedělá dobře.
Nicméně právě v brzkém vzbuzení mě si moje žena Božena přímo vyžívá, prý srovnává účty, či co.
Tomu jsem nikdy neporozumněl!Nákup!
Každou sobotu jedeme na nákup, nehledě na to, zdali se naposledy nakupovalo v pátek, či ve středu.
Sobotní časné nákupy jsou tradice, nemůžeme nakupovat ve dvanáct, nebo aspoň v deset…
V osm jsme na place, já programově usměvavý, abych Božence nezavdal důvod si myslet, že trpím.
Boženka se přirozeně a šťastně culí, protože moc dobře ví, že trpím!
Chleba, rohlíky, ovoce, zeleninu, rybičky, těstoviny, věčné debatování nad hranolkami, které jsou nejlepší, noviny, pivo (toho raději méně, než více !), minerálky (té raději více, než méně!), co Vám budu povídat.
Vteřiny se mění v minuty a minuty v hodiny, jak už to tak bývá u rána po probdělé noci…
Pomalu, ale jistě vypouštím vnímání okolního světa a unikám do světa svého. Nevšímám si přitom přesunu sebe i s vozíkem k oddělení plného margarínů, másel, ztužovadel…
Já už jsem v myšlenkách ve svém světě plného peřin a polštářů a postelí a spánku a třeba i té škodolibé Boženky.
Hmmm, Boženky…
„Tímhle bych si mohla vystříkat pekáč, abych ho nemusela vymazávat, viď?“
Pronesla Boženka náhle a nevinně držejíc při tom Ramu v tubě.
„Boženko, to víš, že mohla . . .“