Pondělí, už to slovo samé je odporné a navíc, když musím na kontrolu.
Brzké vstávání a dnes ke všemu premiéra – vyrážím do terénu sama. Rodičové jsou zaneprázdněný a já se svým novým dvoukolým pojezdem odkázaná na kompletní služby našeho zdravotnictví.
Ranní čekání na sanitku. Úspěch, jen hodina, vyhlídka na brzký návrat v dohlednu.
Zřejmě ale přehlídli požadavek, protože přijela zdravotní služba v omláceným favoritu.
Cesta trvala 30 minut z toho dobrou polovinu mladičký saniťák odmaturoval ze skládaní vozíku do kufru.
Nevadí, času dost. Odvezl mě na místo určení, dokonce vyvezl až na oddělení. Čímž časově odčinil svoji nezručnost.
Prohlídka šla ráz na ráz. Neřekli mi nic, co už sama nevím.
Nepomohli mi s ničím ani k ničemu, jen to prostě zase chtěli všechno vidět, co bych taky celý den dělala, doma, sama.
Takhle jsem aspoň vyrazila mezi lidi.
Kontrola skončena, další čekání na odvoz.
Dlouhá chvíle a blbej nápad byl na světě.
Žádost na sociálku, příplatek na bezmocnost, vlastně přesnou terminologii ani neznám. Jak jsem byla v ordinaci pyšná, jak jsem se prsila, že jsem zvládla dojet sama, v nějakém vyřizování jsem neviděla žádný problém.
Ochotný saniťák mě odvezl před patřičný úřad.
Opatrně posadil do vozíku, podotýkám, že tenhle byl zkušenější, posadil mě do sedačky a vozík šoupl za mnou celej.
Celou cestu se vzadu smýkal jako hovno pod splavem a co zatáčka to měnil parkovací místo.
Zůstala jsem stát (sedět) před sociálkou.
A co teď?
Deli jsem bohužel neměla, hlad jako zavalený havíř už docela jo. Táhlo na jedenáctou a já vlastně ani nesnídala.
Nevím jak jsem tam dlouho seděla ale vím, že mi pomaličku docházelo v jaké jsem prdeli.
Jak se tam dostanu? Co mě tohle napadlo? I kdybych to na krásně vyřídila, jak se dostanu domů?
Oči se mi zalily… jo realita je někdy sakra krutá.
Jedna dobrá duše mi pomohla až do výtahu. Několikrát jsem poděkovala, opravdu bylo za co.
Paní v kanceláři byla hodná, vstřícná, taky je teprve pondělí,že?
Vyřídily jsme formality a já radostně zjistila, že mi přidají celých 472,- korun k důchodu.
Ježiši, děkuji za ně, představa že bych dostala za tu strastiplnou cestu míň by mě snad postavila i zpátky na nohy.
Tak a můžu zpět na ulici, to už nebyl takový problém, na tu Vám dnes pomůže kde kdo a ještě k tomu rád.
Volám taxíka.
Přijel první, ukázal na mě prstem aby se přesvědčil jestli jsem volala opravdu já. Kývla jsem. To jsem asi neměla, zařadil a jel vesele dál.
Volám druhého.
Přijel za pár minut. Měla jsem štěstí ten už byl vychovanější, vystoupil, omluvil se, že na tohle není zařízený, a že s tímhle nemá ani žádné zkušenosti několikrát ještě přežvýkl, nastoupil a jel.
Třetího už jsem nevolala.
Obava že by mě přejel aby mě dorazil byla větší než touha dostat se domů.
Zbývalo zavolat známé.
Přijeďte si pro mě prosím. Parkuji před sociálkou, jsem hladná, unavená, zoufalá, močák už mám jako horkovzdušnej balón, ještě by mohlo začít pršet.
Ale jsem zkontrolovaná a o 472,- bohatší.