Obrovská, krásná, moderně vypadající budova.
Ovšem jen z venku.
Uvnitř vládne pořád něco nepopsatelného a nepochopitelného.Jediné, co osazenstvu těchto budov nelze upřít, je vědecký pokrok a lékařské metody.
Smekám před všemi, kteří se v nich vyznají, kteří jim rozumí a dokonce je i na nás nemocných různě aplikují.
Jaké by to bylo ale pro, kdyby nemělo nějaké proti.
Tím proti se pro mě stal nemocniční režim, řád a systém.
Po pár dnech ležení si jeden připadá jako kriminálník a ne pacient. Diagnózy se mění v paragrafy a nemocniční personál v bachaře.
Pacienti připoutaní na lůžku se bez cizí pomoci neobejdou a tak jsou uvězněni v nevětraném, zataženém pokoji.
A jak známo, kam nechodí slunce a vzduch, tam chodí lékař.
Ovšem pouze na vizitu, ne větrat.
A to hned od rána!
V pět ráno už s Vámi třepou a měří teplotu.
O třicet minut později už třepe po pokoji uklízečka s mopem. Ono totiž několik loků dezinfekce nalačno stačí k tomu, abyste měli při vizitě přiblble odevzdaný úsměv bez sebemenší známky nespokojenosti.
Celý den se pak chodbami ozývá rámus a bouchání dveřmi. Kovové vozíky, várnice, nádobí. Vrchní sestra prohání sestry, křik, nářek, telefon. Každých deset minut se rozletí dveře a sestra povede průlet pokojem, jakékoliv usnutí nemožné.
Do toho vyšetření, odběry, svlékání, oblékání, nahoru a dolů, na vozík, na nosítka na postel.
Celý den jak v čurákovým mlýně!
A večer, když to všechno utichne, člověka napadne, že by potřeboval nemocnici, aby si odpočinul od toho odpočívání a mohl se v klidu vyléčit z toho léčení…
Vždyť přeci ticho léčí…