…ježiši nemluv a dělej
Maximální povolenou rychlostí svého vozíku se řítím do obýváku.
Nacvičenými tahy a grify bravurně objíždím všechny překážky a vyhýbám se rohům stěn.
Cílová rovinka a finišuji … ještě dvě tempa a zbytek dojedu setrvačností.
Z obýváku slyším blažené hlasy…„ Ježiši drbej a nemluv…dělej…pořádně…áááách …jo …tááák…tááám “
Smykem brzdím až za mnou zůstává na podlaze černá rýha a snad i smrad i brzdících galusek.
Jestli po něčem netoužím,tak to je přistihnout vlastní rodiče inflagranti a ještě k tomu za denního světla.
Pozdě.
Rozjetou káru se nepodařilo zastavit a já vjela smykem rovnou do dveří.
Křup a ruka zůstala mezi kolem a futrem.
„Ááááááááááááááu “ zařvala jsem bolestí.
„ Áuuuu “ ozvalo se z obýváku.
Naši seděli na sedačce a máma tátovi spokojeně drbala zádíčka.
Hlasité projevy nás všech měli ovšem nedozírné následky.
Já si zlomila prst a tátovi zůstaly na zádech čtyři krvavé šrámy.
Potom si klidně takhle odpoledne v obýváčku drbejte…..