Lidé jsou zvláštní tvorové, protože jen málokdo z nich umí být šťastný s tím, co má. Většinou si věcí a hlavně lidí jedni váží, až když je ztratí…
Nový rok se blížil a spolu s ním je čas novoročenek a ty až do letošního roku chodily tak nějak sami, ale v každém případě mimo mě. Jenže sestra odešla na mateřskou dovolenou a při úkolování padlo oko otecka zákonem schválnosti na mě.
„Neboj se, je krize, nebude jich tolik, jako loni.“ uklidňoval mě a já mu na to skočil.
Prvním krokem bylo proškrtat seznam čítající kolem pětiset adres. To ještě šlo. Proškrtával to totiž otecko. Druhý den mi vše předával a upřesnil, že ty, kde je čárka můžu vypustit a tím bylo mé martýrium odstartováno.
Z pětiset zůstalo něco kolem dvěstě adres a já se jal připravovat databázi pro tisk obálek. Po půldni tápání jsem zcela vyřízený kontaktoval sestru a ta mi vše připravila a během deseti minut zaslala emailem. Už mi tedy zbýval JEN tisk. Vypadalo to na druhý půlden, ale kolegyně v práci mi poradila zázrační trik. Obálky se dají do tiskárny vložit třeba i po deseti a ne jen po jedné. Úžasné! Teď to jelo jako po drátkách.
Zhruba za šest hodin jsem měl na stole obálky a novoročenky a začal je dávat do obálek a lepit. Vzpomněl jsem si brigádu, kdy jsem nejednu noc vkládal letáky do novin a práce mi tak celkem odsýpala. Skoro jako za mlada. Minuta na obálku!
Po totálním vysílení jsem hrdě ukazoval hotové obálky. Taťka jednu vzal, pak hned druhou a třetí:
„Tys to splet. Tys vytiskl ty adresy, kde nebyly čárky, viď?“
Na každé krizi je ale i něco dobrého.
200 obálek najednou jsem ještě neotvíral…