Kdyby se dala bolest vykřičet, řvala bych jako na lesy.
Kdyby se dala bolest vyplakat, napláču oceán slz.
Kdyby se dala bolest vypsat, napíšu nekonečný román …
Rok a půl jsem se s Vámi coby Boženka dělila o radosti a strasti se svými rodiči.
Přenášela jsem všechny ty veselé a mnohdy až neuvěřitelné životní příběhy až k Vám…
…dnes si Ty příběhy pročítám, křičím, pláču a píšu …..
…vypisuji tu šílenou bolest …dnes se s Vámi dělím o svůj smutek….
Měla jsem tátu co mě měl rád, měla jsem tátu co by za mě život dal.
Měla jsem tátu co se za mě rval , měla jsem tátu co mě vždy včas varoval.
Měla jsem tátu co se za mě bál, měla jsem tátu co se mi svěřoval.
Měla jsem tátu za vzor a ideál, měla jsem tátu co dechem mě hřál.
Měla jsem tátu co mé štěstí si přál, měla jsem tátu, který mě miloval.
Proboha… táto…cos mi to udělal…
Pokud jsem ten text pochopil sprĂĄvnÄ›, musĂ to bĂ˝t ĹĄĂlenĂ˝ pocit a pĹ™ijmi mou opravdu upĹ™Ămnou soustrast. Jsou v ĹživotÄ› situace, s nimiĹž se vyrovnĂĄvĂĄ těŞko.
Děkuji