Hodnoty se postupem času mění, tu se nároky zvyšují, tu snižují. Hodnoty mého otecka nevyjímaje…
Pamatuji si jak jsme jako malí spolu se sestrou objížděli angličáky vše možné i nemožne, tedy i skříně v kuchyni poličky v koupelně a parkety v obýváku a všude za námi zůstali jemné, skoro neviditelné koleje od gumových koleček aut. Mamina za námi trpělivě chodila, vše čistila a čas od času nás trochu i za ušiska vytahala.
Pak přišla rekonstrukce obýváku, kdy se starý nábytek měnil za nový a my se auty neměli jak dostat do pokojíčku. Nebylo kudy prohnat naše stroje, protože nový nábytek byl označen za nedotknutelný.
Čas ale plynul a spolu s ním se rozplynula i nedotknutelnost a my už nemuseli do pokojíčku s auty létat.
Až na jednu jedinou, oteckem stanovenou vyjímku.
Tou vyjímkou byla krycí deska nad topením, dvoumetrová dřevěná deska na kterou jsme se nemohli ani podívat, aby se nedejbože neprohla.
Nejednoho facana jsem od otecka dostal už při pouhém pomyšlení ve spojitosti pořádání závodů aut a přitom dlouhá rovinka desky k tomu tááák lákala…
Na všechno jsem si vzpomněl právě včera. Seděl jsem v obýváku, kocour ležel na prohnuté desce nad topením a chloupky se mu sálavým teplem jen vlnily. Taťka přišel domů, zahalekal svoje typické ahóóój a nakoukl do obýváku. Ještě v botech přicupital ke kocourovi a pohladil ho.
„To je tak chyrej kocour! Ten ví moc dobře kam si lehnout. To je požitkář!“
A já si nemohl uspořádat ani jedny blbý závody…