aneb Příběh z jedné nejmenované moravské idylické rodiny.
Středa 16:30
Žehlím.
Znechuceně pošilhávám po hromadě prádla, která zdá se býti nekonečnou.
Až to dodělám, budu druhá Češka, která kdy zdolala Mount Everest.
Telefon.„Matko mých dětí! Ženo moje, nemůžu nastartovat, dám to chvilku na nabíječku. Přijedu později.“
Proč se neradovat a nevyužít ušetřený čas…
Třeba žehlením!
Pomaličku, ale jistě z hory ubývá.
Středa 17:30
Telefon.
„Hele, nedá se nic dělat musíš pro mě přijet, baterka si škrtne, ale nenastartuje a mám plný auto nářadí, nemůžu to tady nechat!“ ozvalo se z telefonu nekompromisně.
Oblil mě smrtelný pot.
O prasklém výfuku a svítící kontrolce na benzín jsem pomlčela a statečně odpověděla:
„Už jedu!“
Nebylo zbytí, žehlení se odkládá a já nuceně zakládám výškový tábor v polovině hory.
Středa 18:30
„Jedu pro tátu…“ halekám na děti, které to vůbec nezajímá.
Děravý výfuk řve jako kráva.
Spotřeba jako kráva.
Kontrolka svítí … taky kráva!
Už na mě čekal.
Kapotu otevřenou a startovací kabely v ruce.
Nastartoval, zachránila jsem ho a jedeme domů.
Modlím se k pánu bohu, abych dojela a marně pátrám v paměti, kdy jsem naposledy tankovala. Musím někde pro příště zjistit kolik kilometrů se dá bezpečně najet na rezervu.
Naštěstí mi to pro dnešek vyšlo, ale žehlení už se pro dnešek odkládá.
Takový psychický teror by měl být trestný.
Čtvrtek 16:30
Žehlím!
Kašlu na rekordy a pomaličku sestupuji z výškového tábora zpátky dolů.
Telefon.
Bojím se podívat kdo volá.
Sousedka… uff!
„Nazdar hvězdo, co děláš? Pojď na kafe!“
Tomu říkám dobré zprávy, vypínám stroj a přesouvám se o dům dál.
Kávička, plkáníčko, jeden jelcinek, druhý jelcinek, cigaretka, drby, klebety…
Hotový ženský ráj!
Telefon.
„No nazdar…“ ozvalo se familiérně z telefonu „…tak si představ, dneska to nemá ani snahu startovat, budeš pro mě muset zase přijet!“
Posilněná jelcinovou vodou jsem si dodala odvahy a kápla božskou…
„No já Ti nevím, ale svítí mně hladové oko. Obávám se, že nedojedu…“ o požití alkoholu jsem ovšem pomlčela, co by si pomyslel? Matka jeho dětí a po páté pod parou?
Nikdy!
„Ježiš, já jsem strašná intrikánka!“ pomyslela jsem si spokojeně.
„Musíš pro mě přijet, povídám, sedni do auta a jeď! Počkám Tě tady u benzínky a napřed tedy natankujeme.“ dodal, jak jinak než nekompromisně.
Čtvrtek 17:30
„Jedu pro tátu.“ brumlám si pro sebe, protože děti to nezajímá…
Výfuk řve jako prase.
Spotřeba je jako prase.
Kontrolka svítí … svině!
Já jedu stovkou vesnice, nevesnice, jestli dojde benzín, ať jsem co nejblíž…
… jsem taky prase!
Dojela jsem!
Třikrát sláva!
Tátu to u benzínky stálo litr a mně přibylo nejméně třicet šedivých vlasů.
Čtvrtek 18:30
Dvě auta vedle sebe.
Já samozřejmě stojím skoro ve škarpě.
Startovací kabely propojené.
To vše v kulisách poloprázdné fabriky…
Turuji to co to dá.
Hotové tuningové žrádlo, ale tátovo autí kucká, jako chcípáček a nic…
Baterka neví o světě.
Nevadí počkáme, času máme dost a túrování mě baví, tak pokračujeme!
Zkrátka idyla!
Sedím v teple za volantem, držím nohu na plynu, pokuřuji si a sleduji jak táta hází rozčilením rukama nahoru a naopak mně opět pomaličku, ale jistě benzínová rafika klesá dolů…
Čtvrtek 20:00
Pořád sedím s nohou na plynu, začínám střízlivět a vážně se nudit. Táta je ovšem neúnavný bojovník a nevzdává svou snahu tu jeho rachotinu nahodit.
A stejně tak, jako doma v ložnici musím přihodit ruku k dílu osobně!
Povedlo se!
Hurá, jedeme domů.
Pomaličku vyjíždím z toho fabričiště na cestu. Táta zmrzlej na kost, vyrazil jako první, asi za vidinou horké vany a já se ho snažím držet.
Zdolávám pár výmolů.
„Ještě bych tady tak mohla ten výfuk dorazit…“ napadlo mě.
Čtvrtek 20:30
Nevynechala jsem čtyřicátý výmol v řadě a kupodivu se ozvalo šílené skřípání a pískání.
Výfuk!
„…že já to přivolala, že jsem si raději po hubě nedala!“
V dálce přede mnou mizí tátova koncová světla.
Telefonuji.
„NO CO JE?!“ příjemným a vlídným hláskem sekl táta do telefonu.
„Prosím Tě, vrať se. Já jsem v nějaké díře asi urvala výfuk…“
Okamžitě mě napadlo skrýt moji zanedbanou údržbu na zaneprázdnění při láskyplné pomoci bližnímu svému.
Čtvrtek 20:59
Opuštěná asfaltka, a my s tátou ležíme pod autem.
Erotika za všechny prachy!
„Ježiši, ty jsi vyrvala nějakou trubku! Vidíš to, co ti z toho visí?!
„Jak vyrvala? Co urvala? No asi jsem to udělala schválně!“
Probíhal náš hovor harmonicky.
Konečný verdikt zněl:
Auto musíme nechat tady, s tím se jet nedá.
„Tak já jedu pro tebe, protože ty tam auto nechat nechceš a nakonec ho tady mám nechat já!?
Nepřichází v úvahu! …a teď, když mám plnou nádrž, už vůbec ne!“
Tohle se může stát vážně jenom mně!
Čtvrtek 21:30
Pořád oblízáme auto jako mlsní psi.
Zima už se do nás dala do obou…
„Ty a nemohla jsem já tam u Vás v tom bordelu tím spodkem třeba něco nabrat?“ pronesla jsem geniálně, protože jen geniální lidi mají geniální nápady.
Táta tedy chvilku hrabal v kufru a vytáhl z něj drát, udělal háček a jako lovec perlorodek zajel pod přední nárazník.
Chvilku to rachotilo a nakonec ho vytáhl.
Pokroucený, asi metrový kus něčeho neidentifikovatelného.
„Doufám, že vám to v práci nebude někde chybět?“ dovolila jsem si zavtipkovat
Čtvrtek 22:00
Jedeme konečně oba slavnostně domů a mně zase začíná problikávat kontrolka na benzín…
Za ty prachy by táta mohl jezdit do práce i limuzínou a já bych už konečně vyžehlila…