I nepatrné drobnosti dokáží zabránit katastrofě . . .
„Dáš si čaj?“
„Ne, nedám, děkuji…“
Tak přesně tahle záporná odpověď zachránila můj život.
Pevně tomu věřím!
Večer nakousl své první hodiny a mé přípravy na učební závěr dne vrcholily. Káva jako životabudič a čaj, abych snad nebyl kávou dehydrovaný. Zatímco značce kávy jsem věrný, čaje měním dle nálady, nejsem jejich žádný znalec a piji je jako něco, co zažene žízeň, ale nic víc nečekám.
Dnes padla má volba na jasmínový zelený čaj a nabídl jsem jej právě i Božence, která padala únavou a těšila se na spánek víc, než na živou vodu.
„Dneska bych spala, až bych vraždila!“ pronesla a odmítla jej.
Ještě, že tak!
Začal jsem se učit, usrkl si, a pak znovu a znovu a znovu a najednou byl litr čaje pryč, káva zůstala nedotčena a já zářil energií jak atomovka po výbuchu…
„Může tohle čaj dělat?“ ptám se sám sebe?
Nevím.
Dalších pět hodin jsem svěží jako rybička a ve dvě hodiny se doslova nutím jít spát. Do tří se přaveluji a ve čtyři se probouzím jako vyspalý…
„Tak to ne!“
Převalím se a zkouším spát dál…
V šest jsem Boženkou buzen a koukám jako vyoraná myš.
V noci mě asi někdo zmlátil.
A ne jednou !
Koukám na svěží, usměvavou a vyspalou Boženku a v duchu si tak přehrávám, copak by se asi stalo, kdyby se ten čaj přeci jen dala…