Miloval jsem je jako malý. A dnes? Dnes je miluji zas…
Žádná si přede mnou nemohla být jistá a tu, kterou přede mnou neschovali, jsem vždycky nakonec dostal a rozcupoval do posledního kousíčku.
Když jsem skončil, nezbylo z ní nic!
O čem to mluvím?O cukřenkách.
O cukřenkách, které jsem vyjídal a plenil, a když už nebyla nikde ani kostka cukru, sypal jsem si cukr krystal na bramborové šišky, houskové knedle, na chleba s máslem a pak moučkový cukr, který jsem si míchal s vajíčkem, taky s tvarohem a dával do čaje, protože krystal i kostky už přeci došly a v dalším výčtu bych mohl pokračovat snad i roky…
Bonboniéry, lipo, bonbóny, nanuky, pendrek, žužu, perník, čokoláda, želé, koláč, buchta…
Miloval jsem prostě COKOLIV sladkého!
Moje sestřička by o tom mohla vyprávět, neboť spravedliví rodiče nás vždy podělili a já ve chvilkách její nepozornosti všechny její poklady spolehlivě vyčmuchal a taky okamžitě sežral.
A pak najednou nic!
Prázdné neznáme NIC.
Už nemám chuť na sladké. Cukřenky se přede mnou neschovávají. Naopak, sprostě a bezstarostně se vystavují na odiv, protože já si čaj osladím už leda tak v těch nejkrutějších mrazech.
Vše sladké se přede mnou schovávalo.
A teď se schovávám před sladkostí já. Leč marně…
Cupuješ mě do posledního kousíčku, a když se mnou končíš, nezbývá ze mě nic!
Miluji své sladkosti 🙂