Snažte se ho vyřešit sami, třeba budete pochválení a třeba taky ne…
„Bořane, nejde mi monitor.“ hlásila mi Boženka namísto přání dobrého rána.
„Tož, to se na to podíváme.“ kontroval jsem sebejistě.
„Nezávalome raději Standovi?“ opatrně se otázala Boženka a vystavila mě tak nejhoršímu možnému ponížení a pošlapání mého ega, na což jsem mohl reagovat jedině hrdinným výkřikem:
„Tohle! Boženko, tohle… já zvládnu sám!“
„Achjo…“ povzbudila mě Boženka a klidila se mi zkušeně z cesty.Vzhledem k tomu, že nám jeden počítač slouží jako harddisk v síti a není k němu zapotřebí stálý přístup, má skrze přepínač nasdílenou klávesnici, monitor a myš spolu s Boženčiným.
Můj pohled tedy logicky padl na krabičku přepínače a označil ji za hlavního viníka.
Následná demontáž, která se neobešla bez neadresných nadávek, z důvodu velice.
Velice!
Ale opravdu velice komplikovanému přístupu k zadní časti stroje, kde se nachází veškerá kabeláž připomínající klubko zmijí. Když jsem se k tomuto klubku dobyl, můj adrenalin byl už na maximu a já se zmohl jen na vítězné vytrhání kabelů.
„Uff!“ oddechl jsem si.
Teď už jen zapojit kabel od monitoru přímo do počítače, abych mohl zjistit, že tady se problém nenachází…
„Volala jsem Standovi a on říkal, že stačí monitor odpojit od sítě a po půlminutce zase zapojit, že to bude asi pojistka…“ oznámila mi Boženka věcně a mně začalo pocukávat v levém oku.
Jako na potvoru měl Standa pravdu a monitor naběhl bez problému, teď už jen provést zpětný postup toho, co jsem udělal a je hotovo.
Hlavou mi proběhla vzpomínka zběsilého vytrhávání kabelu a asi i trochu nahlas jsem zaúpěl.
Metodou pokusu a omylu, který kabel kam zapojit tak, aby se na obou strojích mohlo psát pouhým přepnutím, jsem strávil poctivou hodinu.
„Boženko, můžeš, konečně hotovo!“ zaradoval jsem se, pak i narovnal, obrátil hlavu ke stropu, otočil zády ke stolu a mocně a s vítězným gestem jsem se protáhl s rukama od těla, vrazil levačkou do monitoru a ten se snad i s chutí odporoučel na zem.
„Boženko, tak ještě ne! Ještě chvilečku.“ marně jsem se snažil zastavit Boženku předtím, než mě spatři v takto trapné situaci.
Nepovedlo se.
Boženka přišla a okamžitě věděla své.
Slov nebylo třeba.
Mávla rukou a s povzdechem se otočila.
Nezbylo mi, než dojít pro monitor svůj a přenést ho.
A tak se taky stalo, včetně dvojího sysifovského boje s klubkem zmijí, proběhlo vše bez jediného povzdechu, či nadávky, i sklopené uši a asi i stažený ocas jsem měl…
Zapl jsem.
Boženčin počítač naběhl, ale druhý stále ne. Nezbylo mi nic jiného, než se za stálého přepínání, restartování a prohazování kabelů opět dostat do adrenalinového kolapsu, kdy jsem vzteky prskal a ve finále na druhý stroj zařval:
„Tak si trhni nohou, šmejde jeden!“
A on poslechl.
Začalo to v něm praskat, trochu rachotit, aby se z něj vzápětí vyvalilo mračno kouře a provonělo náš právě v tuto chvíli zajisté nejhřejivější domeček pod sluncem.
Boženka na mě nevěřícně koukala, já jí celý očouzený pohled opětoval a ve vzduchu byla cítit pohoda, že by se dala krájet, jak mlha kolem Rákosníčkova rybníčku.
Odpoledne přijel Standa, zbaběle si odmontoval zadní desku stolu, aby se vyhnul boji s klubkem zmijí, vyměnil zdroj i monitor a nakonec stáhl stahovačkou všechny kabely pěkně k sobě.
Všechno spustil, všechno mu hned šlo a ani ne za půl hodiny byl zase pryč.
„Ani nevíš, jak Ti děkuji, jsi náš zachránce!“ loučila se s ním Boženka ve dveřích.
Konečně by mohla být pohoda, nebýt ovšem toho, že tady NĚKDO ješitně trucuje, protože jeho ego utrpělo čistý průstřel…