Máte dost vody?

„ANO, vody máme až, až!“ odpověděla by jistě naše známá a přidala by i srdcervoucí vyprávění o tom, kde toho letně vypadajícího dne tu vodu všude měli.

Zasloužilá maminka čtyř dětí, z čehož dvě jsou nám i Vám dobře známá dvojčátka moc dobře ví, že v létě na dlouhé hodiny děti zabavíte tak, že jim pořídíte bazén a přesně ten těm dvou nejmenším raubířům pořídila, aby si spolu s manželem užili alespoň minimum toho volného společného času.

Samonosný, modrý, v průměru třímetrový bazén, se slušivým funkčním nafukovacím límcem navrchu, který zajišťuje, aby se přibývající množství vody rozlévalo v rámci bazénu a nikoli vně.

Jen napustit toho kolohnáta trvalo z vlastních zdrojů více než dva dny, jelikož se neustále horkem vařilo čerpadlo, či vodní hladina ve studni nebezpečně klesala. Zkrátka po celou dobu napouštění vartoval u bazénu někdo z dospělých spolu s některým mrnětem, která hořela nedočkavosti a neustále se svlékala, že to jako už půjdou zkusit.

Dva dny na napuštění, ale jediný den na propíchnutí límce.
To víte, hra na indiány, je hra na indiány, má svá rizika a každý zúčastněný je v přímém ohrožení a bazén byl holt ten nejpomalejší…

Dírečka maličká, skoro nepatrná, leč starostí s ní bylo až, až. Každý den bylo zapotřebí límec dofouknout a to dost otravuje, proto jednoho dne musel přijít geniální nápad.

(Tady od vyprávění na chvíli odbočíme a poznamenáme:
Geniální nápad od geniálně se tvářící blbosti rozeznáme nejlépe podle toho, že nad geniálním nápadem strávíme pár dnů a promýšlíme všechny alternativy, kdežto tu geniální blbost jsme obvykle schopni zrealizovat v zázračném čase. To asi proto, abychom si nestihli uvědomit, co že to je za kardinální blbost!)

Geniální nápad byl na světě a žádal si neodkladnou aplikaci!

„Límec napustíme vodou a máme po dofukování!“ a všichni souhlasili, neboť to geniální nápad opravdu byl.
Zasunuli hadici, otočili kohoutkem a šli se věnovat své odpolední kávě, při které se neustále plácali po ramenou, jakže to krásně pořešili.
Z rozjímání je vyrušilo nezvyklé ticho.
Ani dvojčátka v bazénu nevřískala.
Ustrašeně vylítli, zda-li se jim něco nestalo a po příletu k bazénu zjistili, že je to daleko horší.
Kluci stáli vedle bazénu, který se pomalu začínal vylévat, protože límec napouštěný vodou se stával těžší a těžší a nedokladně svou váhou bortil samonosnou konstrukci.
Situace si žádala rychlé řešení a tak s tím, co měli v rukách – lžičky od kafe – se jali děravět límec, aby zachránili aspoň trochu vody v bazénu, ale marně…
Potopa započala a zastavit už nešla!

Teď mají zalitou celou zahradu na rok dopředu, na ní pak nezalepitelně rozpáraný nefunkční bazén a k tomu všemu ještě sklízejí upřímné úsměvy sousedů.

Ale hlavně, že jsou zdraví kluci…
I když také mnoho nechybělo, protože po skončení celé té potopy se jásavě cachtali a křičeli na celé kolo:
„Ještě jednou! Ještě jednou!!!“