… a začíná na to být pyšná!
Je dobojováno, sice se boj jen odročil, ale i to mi stačilo k tomu, abych se doma konečně rozhlédl dál, než do řádků první knihy, či lejstra, o které jsem zavadil.
Knihy!
Všude samé knihy!„Božkááá“ zavolal jsem trochu nejistě a v ten okamžik mi to došlo.
Neviděl jsem ji už několik posledních dnů, sice jsem ji slyšel, ale ani okem nezahlédl.
„Kde Tě mám!“ přidal jsem na intenzitě.
Dlouhé mučivé ticho prořízl známý a hřejivý hlásek:
„Proboha neřvi, čtu si!“
„Ty žiješ!“ jásal jsem raději tiše „…a kde tě mám?“ šeptám hned vzápětí.
„No kde by, tady ne, jsi slepý!“ odpovídá Boženka láskyplně.
Ptát se znovu kde, když ji stále nevidím mi přišlo poněkud trapné, moc dobře vím, jak mě má ráda a jak by ji to mrzelo. Začal jsem tedy odhazovat knížky, trpělivě jednu za druhou a nakonec jsem si ji vydoloval, byla úplně na dně a pod pánví měla nejtlustší knihu jakou jsem kdy viděl.
To znamenalo jediné!
Významně jsem se na ni podíval svým svůdnickým pohledem číslo 41, který jí ve stoje podlamuje kolena a mrkl.
Účinek byl stoprocentní!
Usmála se a svým sametovým hláskem mi vpálila do oči odpověď:
„Neruš mi mé kruhy, akorát jsem se začetla! Ty jsi četl měsíc do teď a já budu měsíc od teď!“
Nevím, co zamýšlela, ale jestli počítala s tím, že ve vzteku vždy uklízím, počítala správně.
Dneska spím s luxem!
…a když bude hodná, na chvilku jí ho půjčím.