Svět se diví Bořek žasne !
Včerejší krásný den se Boženka konečně uvolila a odkývala mi procházku, v jejím případě projížďku.
„Bořane, to Ti ale povídám, deku mi vem, čepici a rukavice, venku fouká a já nesmím nastydnout!“
Zkontroloval jsem raději i vhodnost oblečení a přibalil požadované záchranné doplňky a vyrazili jsme.
Jezdili jsme horem a dolem a Boženka mi ukazovala, kde si jako malá hrála a kochala se a já tlačil a funěl jak parní lokomotiva a pak se to stalo . . .
„Ježiši, to Ti mě sezením vyschl jazyk, dovez mě támhle do hospody !“
Pivo objednala po dvou ještě zdálky a já koukal jako tele na vrata a další šok přišel jen co jsme dosedli, známí tu byli a po chvíli povídání i slivovici vytáhli.
„Dej mi koštnout !“ zaznělo z Boženčin úst a kdybych neseděl tak mě to posadí. . .
. . . a toto byla Boženčina na dlouhou dobu poslední srozumitelná věta, protože věci následné vzaly celkem logický spád. Na čerstvém vzduchu vyhladovělá cácorka moje se stala lehkou obětí alkoholu a po druhém pivu a koštnutí slivovice jsem ji v cukuletu systematicky strkal k domovu a liboval si, že se s ní nemusím nosit v náručí, protože chodit by rozhodně nemohla.
Dneska vařím polívku, měním studené obklady, zajišťuji dostatečný přísun vitamínů a nealkoholických tekutin já.
Boženka se jen dokolečka omlouvá, že nemohla vědět jaká je to řehole to střízlivění a já raději taktně mlčím o jejím pořváváním na všechny kolemjdoucí po cestě z hospody domů . . .