Ví se o slepici, že má pod čepicí . . .
Miluji kamarádčiny dvojčata.
Vždycky, když přijedou, ožívám, nabírám novou sílu, ztrácím zábrany i pojem o vlastním věku
Jsou to taková moje dvě malá hřejivá sluníčka.A jako každá, správně trhlá teta, sem tam (rozumějte pokaždé) intenzivně nabourávám rodičovskou výchovu.
Co je doma tabu u nás je dovoleno.
Co je doma nemyslitelné u nás je běžná věc.
Velikonoční návštěva si o další lekci do života doslova řekla sama.
Chlapci přijeli v plné parádě díky početné rodině už o den dříve.
Tatary měli jako staří šmigrusanti a z každého rukávu vysypali s přehledem několik koled.
I přes svůj mladičký věk mě došlehali způsobem „škoda rány, která padne vedle“, se štiplavými lýtky jsem předávala koledníkům sladkou odměnu a neodpustila jsem si kontrolní otázku:
„Hoši, vy umíte takové krásné koledy a jestlipak taky víte jak opravdu taková slepice dělá?“
„KoKoDák.“ odpověděl mladší aniž by zvedl oči a přestal přehrabovat výslužku.
„Ale prosím Tě, kdopak Vám tohle říkal? Slepice přeci dělá KoKoŤák.“
Oba chlapci okamžitě našli v měkkých souhláskách zalíbení.
Rodičové při odjezdu nešetřili díky za bezplatnou lekci do života a já se s chlapci loučila se spokojeným, blaženým úsměvem na tváři a za bouřlivého skandování:
Ko Ko Ťáááááák . . . ko ko ŤÁÁÁÁÁK !!!