Ani na chvilku tu hubu prostě nezavře . . . . .
Otočení klíčku a start. Motor pod kapotou se vesele rozezpíval. Vyjíždíme. Hned po zařazení dvojky Bořek spouští.
Do detailu popisuje ranní cestu do práce, příchod do práce. V rychlosti mě seznamuje s pracovním programem přičemž pozorně sleduje provoz na silnici. Právě míjíme nějakou budovu, nevím přesně ani jakou, z přívalu informací se mi seká harddisk, ale zřejmě se k ní váže nějaká historka,protože Bořek jí ze sebe sype jedním dechem.
Pochopila jsem , že to asi bude historka humorná, protože vykládání prokládá srdečným smíchem.Prudké zabrždění.Řidič před námi začal nečekaně zpomalovat. Bořek okamžitě mění téma.
Na programu je zevrubný popis řidičského umění majitele vozu před námi.
S opět nabírající rychlostí se mi dostává výkladu o krásně zasluněné krajině a všech památkách kolem, kam jen oko dohlédne. Tohle místo je se signálem, a tohle je zase bez signálu.To jsem poznala ztichlo rádio.
Přes dvě plné čáry nás předjíždí nějaký kaskadér.Jeho čin nezůstal bez povšimnutí. Bořek to patřičně okomentoval a aby řeč nestála přidal ještě pár peprných případů o kuriózních dopravních nehodách s přesným popisem místa činu.
A najednou ticho….
Koukla jsem na něj,napadlo mě jestli ho třeba neranilo. Naše pohledy se střetly.
„Božka, nestalo se Ti něco?“
S nádechem se chystám odpovědět….
„Jsi nějak potichu!“
Nestalo se mně nic,ale obávám se, že Bořkovi se brzy něco stane. Jestli mě někdy aspoň na chvilku nepustí ke slovu.