Kdo tomu tady velí?

Když dojde na lámání chleba, chlap je jen kolečko v ženském soukolí.

Můžu přijet kamkoliv a jedno mi může být jisté. Velkou zahradu s nadbytečným množstvím různorodé práce najdu u obou maminek. Nemám tedy úniku a masírují mě obě ze všech stran a já už jsem za ty léta tak zblbl, že si ve chvílích volna předčítám Zahradníkův rok od Karla Čapka…
„Tak děti…“ povídá sobotního rána Boženčina maminka „…vlítneme spolu na zahradu a za chvíli máme hotovo!“
„Jupí.“ vykřikla Boženka tak rychle, že jsem si ani nestihl uvědomit, do čeho že jsem to právě spadl.

Ani nevím jak, ale za chvilku už jsem stál celý v zelených montérkách na zahradě.
Stál jsem tam zcela sám.
Boženka seděla na svém vozíku a skrz upřímně škodolibý smích jsem se dozvěděl, že vše bude jistit zezadu a maminka seděla u růžích na stoličce a pečlivě je nůžkami tvarovala, když mě uviděla připraveného, radostí vykřikla:
„Vlítnem spolem hófem na zahradu a do večera nemáme co dělat!“

Její nadšení mě strhlo a tak jsem následující výčet všech nutných prací poslouchal s úsměvem, vesele přikyvoval a ujasňoval si detaily u prací, které jsem si z toho výčtu v rychlosti vybral. Po vyjasnění plánu jsem nahlas odříkal, copak budu dělat jako první, aby mi snad někdo ten úkol nevyfoukl a jal se do práce.

Boženčina maminka se vrátila na stoličku k růžím a Boženka samotná pak otevřela tlustou bichli, předtím mi ale věnovala jeden škodolibý úsměv a okamžitě se začetla.
Pro začátek jsem se pustil do rozmotávání klubka zmijí v podobě zahradního prodlužovacího kabelu, abych posekal trávník, odnosil trávu na kompost, který následně začal vidlemi převracet a prohazovat hlínou.

Když jsem byl hotov, maminka stále seděla na stoličce u růží a asi si s nimi i povídala.
„Jak chce do večera stihnout své úkoly?“ pomyslel jsem si a začal přestěhovávat a přerovnávat sklep prý pro lepší přehlednost, ale hlavně taky proto, abych našel a vyndal nůžky na živý plot.

Živý plot nestřihl nikdo snad roky a tak jsem si po chvíli dohledal i pilu, neboť kmeny za ta léta narostly do objemu menších stromů. Skončil jsem po několik vzteklých chvílích a s nadávkami na rtech celý dohřátý a okem spočinul překvapivě na mamce, která stále ještě seděla na tom své štokrle u těch protekčních růžích!

Zahledla můj vyčerpaný pohled a zřejmě si ho vyložila jako tápání, protože okem přelétla zahradu, vyjmenovala, co jsem všechno už udělal a následně mi přidělila další úkol.
„Bořku, teď to tedy posypej kůrou okolo stromků.“
Jsem přesvědčený, že to je už úkol z její kategorie, ale do večera daleko a já nakonec spolkl všechno, co jsem chtěl říci a pustil se opět do práce.
Pomohu tedy ještě té milovnici růži, ale jen pro tentokrát!

Rozdělal jsem pytle s mulčovací kůrou a dosypával všade, kde se dala vidět zem u toho jsme spotřeboval rovných pět 40litrových pytlů a byl spokojený, protože jsem měl pro dnešek hotovo.
Tedy myslel, jsem si to, neboť stačil jeden pohled k růžím a už jsem hledal prkna, sekyrku a hřebíky, abych vytvářel podpěry pro nechutné množství dozrávajících meruněk a hned po té, po mém zbytečně hlasitém údivu nad množstvím mšic si připravoval postřik na mšice a obešel celou zahradu snad dvakrát.

Bál jsem se jen pouvažovat nad tím, zda-li mám už hotovo, protože stačila jedna nutná cesta kolem růží s prázdnýma rukama a už jsem si šel pro motyčku, abych zkypřil a okopal ukrutné lány záhonků.

Boženka se ze stínu už hlasitě a nepokrytě smála a mně pomalu docházelo, že jsem se stal obětí ženského komplotu, večer se ale konečně blížil a spolu s ním i mé vysvobození, jenže to bych si já blbec, při zavadění pohledu o sekyrku, nesměl vzpomenout na jeden ze svých ranních úkolů.
Dřeva k posekání naštěstí nebylo mnoho a navíc, když jsem si představoval v polínkách různé osoby, které pernamentně, nebo aktuálně nemám rád, šlo to jedna báseň.

Dál už si toho ale moc nepamatuji, protože vzpomínky na mytí květníků a tahání velkých kytek sem a tam, jsou zahaleny mlhou.
Na samý závěr dne jsem prý i zryl kousek trávníku pro znovudosázení a to přesně tam, kde byl omylem nastříkán hubitel plevelu a objevovaly se nehezké lysinky. Prý jsem to zvládl hubou, když jsem se plazil domů a táhl necitlivé ruce podél těla, ale to už si vážně nepamatuji.

Ráno jsem se probudil na kanapi v kuchyni. Na stole bylo nakrájené uzené s česnekem a hořčicí a u toho džbánek zvětralého piva. Večer jsem byl tedy pravděpodobně odměněn za skromnou pomoc na zahradě a chtěl jsem se i usmát, neboť příště raději zůstanu bez odměny, ale nešlo to.
Bolely mě i mimické svaly a při pokusu o natažení se aspoň pro kousek uzeného jsem se zhroutil pod kanape a tam strávil zbytek dne.

Jednak tam byl chládek a já neměl beztak na výběr, protože mé celé tělo mě neposlouchalo, ale hlavně tam nebylo vidět od záhonu s růžemi!