aneb Není každý den povedený, i když se třeba jedna za bříško popadá…
Při vidině neděle strávené na zahradě jsem nepodcenil vůbec nic hned od rána a oblékl se, jak se patří – silné volné bavlněné triko, zelené montérky s lacly, svetr a přes to všechno bundu od montérek. K tomu snídaně, jak pro námořníka s pořádným hrnkem horkého čaje a kafe na zahradu.
Po půl hodině práce už jsem začal odhazovat svršky, jednak bylo dvacet stupňů ve stínu a na slunku o sto víc a za druhé jsem taky nemálo hicoval díky tomu všemu čaji, co jsem vypil.Po letmém obědě už jsem nastoupil jen v montérkách a triku a lilo ze mě jako z konve, přičemž kapky potu mi jezdily po zádech až do míst, kam slunko nesvítí ani za velmi slunečných dnů a to všechno až do večerních hodin, kdy jsem se odpotácel za Boženkou domů, kde na mě čekala nejen luxusní žena, ale i večeře – jehněčí kýta.
Dosedal jsem opravdu s chutí, ale vstával jsem vzápětí ještě rychleji a s pořádným jekotem.
Něco mě kouslo.
Prohlédl jsem židli a poté si zkusil opatrně dosednout znovu. Opět bolest. Tentokráte už ne ostře ohraničená, ale hezky pěkně mě rozbolel rovnou celý zadek.
Boženka to celou dobu sledovala a z mých reakcí přesně odhadla, kde je problém. Očima mě pohladila, koutky zacukala a chlácholivě pronesla:
„Můžeš být rád, že jsem pekla jehněčí kýtu a ty z toho máš jen vlka, kdybych totiž dělala slavičí nádivku, jistě bys z toho chytil růži.“
Jehně jsem toho dne spořádal jako hrdá šelma ve stoje, abych pak jako bezbranné batole celou noc prospal na bříšku…