Letošní houbařská sezona byla opravdu povedená.
Do lesa se chodilo s nůšemi a kosou a s jistotou našli i Ti, které dříve museli hříby kopat do prdele, aby si jich všimli.
Chodili i naši a chodili často a nosili kvanta hříbků. Na otázku co s tolika houbama budeme dělat se mi dostávalo odpovědi, že co se nesní se zavaří, naloží, zamrazí.
Museli bychom být veverky abychom spořádali takové kvantum hub.
Jedna,dvě smaženice, polévka, omáčka a hotovo. Zbytek jsem navrhovala usušit.
Po dvou pokusech,kdy začaly sušené houby plesnivět bylo rozhodnuto. Všechno půjde do mrazáku. Marně jsem se pokoušela tento nápad vyvrátit, načichne tím celý mrazák. Nebyla jsem vyslyšena a tak se asi třetí den po každém otevření lednice táhla bytem houbová vůně.
Takhle to nemohlo zůstat, jenže co teď s nima?
Já říkala vyhodit!
Tím jsem se dotkla píle a snahy rodičů a přišla jsem o další práva rozhodování co s osudem hříbků bude.
Naši rozhodli sami. Mražené hříbečky tepelně zpracovat. Nejlepší bude čalamáda.
Prý je to praktické, pochoutka jen tak k chlebíku nebo pod maso, uzeninu.
Nakoupili zeleninu, protlaky a celej den piplali čalamádu. Vonělo to krásně to jim nelze upřít, dokonce to i krásně vypadalo a snad i chutnalo.
To ale nemůžu říct, ochutnat jsem nedostala bylo mi upřeno i tohle právo, prý si mám představit, že jsou hříbky vyhozený a chutě si nechat zajít.
Tak jsem tedy jen nasávala vůni, polykala sliny a z povzdálí sledovala jak se krásně plní zavřovací skleničky horkou dobrotou.
“ Neměli by jste to….“
„Mlč“
Ani jsem to nestačila doříct, ale měla jsem opravdu dobrý úmysl poradit.Přece jen by to chtělo nachat vychladnout.
Pokla jsem tedy poznámku a odešla.
Ten sám podvečer se mamka chodila kochat pohledem do spíže na polici zarovnanou skleničkami s čalamádou.
Chodila tam ještě i druhý den.
Při každém návratu mě propichávala pohledem, že já bych to jen tak klidně vyhodila.
Až do dnešního rána.
Začalo to hned u snídaně. Pohodové nedělní ráno.
Čajík, buchta, Arabela a najednou páááác rána se spíže, a páááác druhá. Pááác třetí a bytem se opět nesla vůně hub.
Ovšem značne nelibá vůně.
Já to říkala že je to horký, že to začně kvasit a vystřelí to ven.
„Co teď budeme dělat?“ zasípala vyděšená máti.
„Teď by jste to měli vyhodit, uklidit a vymalovat, já už mám svoje hříbky vyhozené tak se budu koukat na pohádku“
No není ten svět z koňského hřbetu nádherný …..