Spousta rodičů se v prázdninovém období zabývá nerudovským problémem: „Kam s ním?“
Kam jen s těmi ratolestmi, když jim na šest týdnů zavřou školku?
My takové problémy ještě nemáme, my se jen dovídáme od druhých a hrozně rádi o nich píšeme.
V tomto případě jsou to opět naše milovaná dvojčata.Čtvrteční večer, maminka ukládá své dva pětileté poklady do postele a něžným hláskem praví:
„Spinkejte chlapci, zítra jdete naposledy do školky a potom mi budete celých šest týdnů neúnavně pít krev.“
Jak řekla, tak se stalo. Postesknutí se stalo prokletím!
Chlapci, ač malí, neposední a neposlušní, vzali si tohle matčino postesknutí ještě blíž než k srdci a plní ho statečně a poctivě.
Stačí je kdekoliv potkat a položit dětem triviální otázku a hned se všem dostane odpovědi, že nemůžou do školky, protože mamince musí pít krev.
V supermarketu pak bojkotují nakup minerálek, protože oni přece pijí maminčinu krev, to dá rozum!
Vrcholem pak byla návštěva doktora z důvodu pravidelného očkování, které se normálně neobejde bez křiku a pláče, ale tentokráte chlapci prosili ještě o jednu injekci navíc!
Panu doktorovi pak ochotně vysvětlili nutnost druhého očkování:
„My totiž pijeme mamince krev a máme strach, že umřeme, víš?“
Vzápětí pak i vyčerpaná maminka prosila o očkování, protože tohle jejich sání krve se dlouho vydržet nedá:
„A já bych prosím chtěla jednu proti chudokrevnosti, pane doktore.“