. . . aneb Tak trochu pasivní komunikace.
Ač jsem upovídaný chvílemi až až, někdy na Boženku nemám, někdy je holt nademnou o ještě několik tříd výše, než je obvyklé . . .“Napíšeme dnes něco?
Máš chuť?
Chceš lóbanec pro inspiraci ?“ Vychrlila na mě s kadencí, za kterou by se nemusel stydět ani samopal AK47.
„Boženko, vždyť víš, že jedu pokoupit, babičkovat, koupím i oběd, aby si mamka dáchla . . .“ a víc jsem říci nestihl ?
„Proč oběd, dyť si kupoval minulý tejden?
Otec je po operaci a bude žrát Číňany, hmmm . . .
Tomu říkám péče !“
Nezmohl jsem se na nic jiného než jen na přiblblý úsměv a ta žena, kterou miluji, mezitím pokračovala:
„Chudák !
Nechtěla bych, aby jsi se o mě staral !“
„Taťka má rizoto a kuře na páře, ale mamka chce vařit, protože přijdu na oběd…“ Stihl jsem aspoň jeden protiargument.
„Ty kuře nežereš ?“ ozvalo se ještě než jsem domluvil.
„Ty jsi něco extra?“
Rozhovor pokračoval dál, ale já už nestíhal ani poslouchat, natož reagovat…
Boženko, až se jednou zastavíš, tak bych Ti rád vypověděl, že jím všechno, ale něco mám raději. Taky jsem něco extra, ale jen pro Tebe, taky bych Ti řekl, že je březen a mamka se topí v hlíně, protože přesazuje svoji květenu a nakonec bych taky dodal, že mám stravenky, které berou buď u Číňanů, nebo v hospodě . . .
Až se zastavíš, lóbnu si Tě já a poděkuji Ti za nikdy nevysychající inspiraci, kterou v Tobě mám !