Po nekonečných týdnech…
Co, týdnech?!
Měsících válení se v nemocnici, páni doktoři usoudili, že tím nejlepším co měli, už mi posloužili a když dojdou argumenty, tak se musí jednat
…a šup se mnou domů.
Tak jsem konečně doma!
Provolávejte slávu, tři dny se radujte. V plné síle a kráse, co jen k virtuálnímu životu stačí, jsem zpět!
S Boženkou v patách…Než začnu prskat jedovaté sliny na své milované, chtěla bych poděkovat všem zasvěceným za jejich pozdravy, za slova povzbuzení, za věcné i finanční dary, sladkosti, květiny a polibky, kterých se mi, jak máte možnost sami posoudit, dostávalo v nadbytečné míře a neminuly se účinky.
Děkuji Vám všem!
Teď už ale zpátky k mému návratu…
Doma na mě čekalo překvapení.
Dostala jsem na uvítanou psa.
No psa, štěně, malou rukavici, osmitýdenního Jorkšírského teriéra.
Nevím, kterého chytráka to napadlo, sic přemýšlet dlouho netřeba, ale pejsek je roztomilý, tak už raději mlčím.
Nejen že od božího rána mám starosti sama se sebou, teď se navíc budu starat o chlupatou bambulku.
Cestu k sobě jsme ale našli nečekaně rychle. Několikrát mě to celou olízalo, oňufalo a usnulo mi to na prsou.
Přesně jako páníček. Ještě že mám dvě.
Dostal jméno Janek Bořek.
Pořadí nerozhoduje.
V posteli jsme měli jasno také velice brzy.
Malá loužička s velikou hromádkou jasně určila, kdo kde bude ležet.
Po alkoholových a pivních výparech je to vcelku příjemná změna odéru. Krásně by se kluci doplňovali, ještě, že se pes dá vychovat.
Což u starého Janíčka už bohužel nehrozí…
No zkrátka jsem doma, mám radost ze života, z báječného chlapa, z krásného pejska a hlavně taky z Vás!