. . . od zanedbávajícího Bořka.
Milá Boženko,
tak dlouho jsi mě nutila a povzbuzovala do psaní až jsem sem tam něco napsal a Tys mě až do omrzení chválila jak hezké to je. Pýcha ve mně rostla a nosil jsem se jako páv, ale stále jsem si byl nejsitý a Ty jsi vždy ve chvílích mého váhání stála nablízku, pohladila jsi mě, políbila a řekla jak moc jsem šikovný. Nikdo jiný to pro mě nemohl udělat, jen Ty…
Teď tu sedím nad našimi novinami a ptám se, kdypak mi zase něco napíšeš, kdypak napíšeš cokoliv a dochází mi, že tu sedím sám a pokud se nezačnu koukat kolem sebe a budu se stále dívat jen na sebe budu tu sedět sám navždy.
Boženko, to že Tvá tvorba je čtivá, mnou dychtivě očekávaná a krásná a hřejivá jsem Ti přestal říkat. Bral jsem to jako samozřejmost a teď sklízím ovoce… Jsem tu sám.
Nic než jen se Ti omluvit a na sebestřenost se vymluvit nemůžu, ale věř mi, že Tvé články a básně jsem vždy obdivoval, insiproval se jimi a reagoval na ně, bez nich budou naše noviny brzo prázdé, osamělé a studené.
Boženko moje, prosím pojď ke mně na klín a napiš mi něco, cokoliv. Uděláš mi tím nesmírnou radost.
Bořek, Plzeň