Nebýt toho dne, myslel by si snad i, že je nechybující, dokonalý tvor . . .
Bořek nikdy nefunguje tak bezchybně strojově jako Boženka a ráno už tuplem ne.
Je to spíše noční tvor a ráno je pak pomalejší, vláčnější, odevzdanější a oproti čilé, bystré, organizované Božence působí skoro jako přízrak.
Den, co den je to stejné.
Každý půlrok spolu jezdí na kontrolu do Vídně a když je chuť, vyrazí již den předtím na takový malý výlet . . .
„Bořane vstávej a dělej… Jestli chceme něco vidět, musíme vyrazit časně !“ popohání Boženka toho ospalce.
Šestá hodina ranní je krutě časnou hodinou a tak i když by seberaději, motá se Bořek po bytě jako tělo bez duše. Monotónně a částečně už i rutině, si balí svoje saky paky na cestu, stále se však hrdinně snaží usmívat, kdykoliv jen míjí Boženku.
Ta ho však nešetří, těší se a Bořek je tak neustále komandován, popoháněn a dotazován zdali má ručník, kartáček, mýdlo, mapu a on jen kýve a přitom všem zvyku už si zabalil i svou KáPéZetku, tedy Krabičku Poslední Záchrany.
Až v autě se Boženka uklidní, lóbne Bořana před cestou a pohodlně se uvelebí na sedadlo spolujezdce. Známá cesta na hranice pak probíhá v poklidu a vůbec nic nenasvědčuje dramatické dění následující . . .
Dvacetiminutová kolona před hranicemi, klimbající Boženka.
Ohleduplný Bořek si připraví svůj pas a po chvíli hledání pasu Boženčina ji v nejzazší chvíli něžně budí a žádá jí o pomoc.
Následující vystupňovaný hlasitý rozhovor končí kontrujícím výkřikem:
„Víš na co já musím všechno myslet ?!?“
Bořek se v duchu usměje, ale navenek jen chápavě pokývá, otočí auto směrem k domovu a vyráží pro postrádaný pas . . .
Na podruhé jsou hranice překonány bez problémů a o dvě hodiny později již oba nasávají atmosféru velkoměsta.
„Kdepak máme mapu a jak že se jmenuje ten hotel?“ ptá se Bořek s dostatečným předstihem.
Následuje hovor podobný tomu při prvním pokusu o překročení hranic.
„Víš na co já musím všechno myslet ?!?“
Bořek ví . . .
Po zdánlivě bezcílném štrachání v kabelce zazní další šokující věta:
„Půjč mi telefon!“
Bořek ví na co všechno Boženka musí myslet a mobil přeci někdy může zapomenout každý.
Po troše očekávaného bloudění je zaparkováno a jejich kroky vedou přímo k recepci a kdyby se toho ten den nestalo už tolik, byl by snad i Bořek překvapen, jako kdyby do něj právě dvakrát za sebou bacil blesk.
„Víš na co já musím všechno myslet ?!?“
Bořek ví a tak jen zaběhne do KáPéZetky pro eura, protože Boženka žádné zásadně nevozí a jako na potvoru je dnes jen držitelkou dvou propadlých platebních karet . . .
Toho dne usínají přitulení.
Boženka s vědomím, že na Bořka je spoleh a Bořek pak s úsměvem, protože i Boženka je jen chybující a o to víc milovaný člověk . . .