Přišel jsem na to, proč se toto slovní spojení používá při odchodu na záchod, tedy asi jsem přišel na ten opravdu pravý důvod…
Donedávna jsem byl přesvědčený, že s pískem mohou na malou chodit jedině chlapi, protože ti přeci mají pytel a taky na vojně nechodili čůrat, ale mužně a hezky nahlas tak, aby to slyšela celá hospoda, chodili S PÍSKEM!
Ale dnešní den mě přesvědčil, že všechno může být trochu jinak…Tropické dny, jaké jsme v dobách mého dětství mívali jen uprostřed léta a to ještě jen některé roky, máme čím dál tím častěji, nebál bych se to říci, v jakémkoliv ročním období.
Tedy i na konci jara.
Tedy i dnes.
Teplota kolem třiceti stupňů, vysoká vlhkost a většina dne strávená v černém autě s rozbitou klimatizací dokáže udělat své.
„… aspoň budeš chvíli jezdit, jako normální člověk!“ škodolibě podotkla Boženka.
Jako normální člověk?
Připadá mi, že normální lidé by nelezli v obleku do rozpáleného auta, aby brázdili ulice s ohromným množstvím tetelícího se vzduchu a s ještě větším množstvím aut navrch, ale když si to Boženka myslím, vyvracet ji to nebudu.
Nakonec jsem se s tím popral, nic jiného mi nezbylo.
Na každé zastávce jsem doplnil tekutiny a než dojel na další potřebné místo, už mi zase scházely.
Prý „Nepij, nebudeš mít, co potit!“ dolehla ke mně rada ani už nevím od které „dobré“ duše, a protože vyčerpaný a přehřátý blb zkusí všechno, tak jsem pít přestal.
Po hodině nevysychajícího pocení jsem s sebou málem bacil a napít se zkrátka musel.
„Tudy cesta nevede.“ hlásil jsem poslušně Božence a ta se mi jen vysmála, že taky na všechno skočím.
Po šesti hodinách v autě a třech litrech vody nejdříve v sobě a záhy ve stejném, ne-li větším množství hned na sobě, jsem se konečně doplazil zpátky do kanceláře, kde jsem se dal v rámci možnosti do pořádku a vyrazil na záchod, kam jsem mířil ani ne tak z nutnosti, jako spíše ze zvyku, přeci jen tolik vody a od rána nic…
A od rána nic a teď zase nic.
Tedy nic, na co jsem byl odjakživa zvyklý a já si po cestě zpátky do kanceláře uvědomil, že konečně poprvé v životě můžu říci, že jsem byl opravdu S PÍSKEM!
Přisahal bych totiž, že to o tu mušli snad i cinkalo 🙂