Není to tak náročné a nepohodlné, jak to vypadá. Každý má nějakou slabinu. Každý má jeden týden v roce z něčeho strach…
Výjimkou není ani Bořek, a proto ten, kdo si chce přečíst srdcervoucí příběh plný slz a strachu, ať si nachystá kapesníky, pohodlně se posadí a nechá své oči klouzat po tomto hrůzyplném vyprávění.
Bořek je obvykle tvor s přesným časovým výrazem a daly by se podle něho určovat dny v týdnu, přičemž na jeho obličejové výrazivo působí síla blížícího se víkendu, která mohutní každou vteřinou a je přímo úměrná vzdálenosti od nastávajícího víkendu.
Zkrátka názorně řečeno, v pondělí se Bořek culí jako Mona Lisa, v úterý už se mu cukají koutky, ve středu ukazuje první zoubky, ve čtvrtek už se směje celým tělem a v pátek už se pak dostaví přímo nepopsatelné euforické stavy a to s takovou přesvědčivostí, že ho už nejednou Boženka tahala na půdě ústavu psychiatrické léčebny z vypolstrované místnosti z dobře padnoucí svěrací kazajky.
Pravda, ne vždy ho Boženka z té svěrací vesty vysvobodila hned a odvezla si Bořka plna zidealizovaných plánů o společných víkendových večerech domů ještě téměř nehybného, ale záhy zjistila, že je lepší ho vysvobodit, protože uteče stejně a jediným rozdílem pak zůstává stav při návratu. Je totiž nejméně ve stokrát horším fyzickém stavu, než když má volné ruce a může si vybírat, co do sebe nalije a nemusí spoléhat na kamarády a náhodné kolemjdoucí, kteří každý ochotně rád pomůže, ovšem každý pije něco jiného a…
No prostě Boženka došla k závěru, že je lepší ho rozvázat.
Nicméně, jak bychom se mohli z výše uvedeného mylně domnívat, dal by se Bořek používat namísto týdenního kalendáře, ovšem to bychom na to jednoho krásného dne doplatili. Existuje spousta anomálií, jakými je dovolená, Vánoce, ale hlavně všemožné svátky. To se pak Bořkovy euforické stavy dostavují zcela nepravidelně v závislosti na blížícím se osamoceném svátku, nedejbože prodlouženého víkendu.
A právě prodloužený víkend, který se Bořkovi nedávno naskytl toho měl být důkazem.
Měl být, ale nebyl a právě to je začátek našeho vyprávění…
První příznaky neobvyklého chování jsme mohli zaznamenat již v pondělí. Bořek se sice náznakem culil jako Mona Lisa, ovšem jeho oči měly nádech šílenství, v úterý mu namísto koutků cukal tik v levém oku, ve středu sice ukazoval první zoubky, ovšem jen díky velkému tiku celé hlavy napravo, ve čtvrtek by snad někdo mohl říct, že se směje celým tělem, ale potom musíme upřesnit, že to bylo formou kroucení celého těla na zemi v křečích do tvaru úsměvu. No a v pátek? To už jen ležel bezvládně na posteli a při vědomi šeptal a ve spánku pak křičel pořád do kola jedno jediné slovo:
„… nechci… Nechci… NECHCI…“
A my si směle můžeme domyslet to nejhorší, co tím Bořek myslel: Nechce do hospody.
Kde kdo by Bořka v takovou těžkou hodinku opustil, ale rozhodně ne my a Boženka už vůbec ne. Ovšem každý s ním zůstává z rozdílných důvodů. Zatímco my z pouhé zvědavosti, Boženka tráví tyto bezesné chvíle částečně ve svých snech, kde se rozplývá nad tím, že s ní Bořek konečně zůstal večer o víkendu doma.
A skutečně. Bořek takhle problouznil páteční večer. Bořek takhle problouznil krom celé soboty i sobotní večer a nakonec Bořek takhle problouznil krom celé neděle i nedělní večer o prodlouženém víkendu. Teprve až v pondělí otevřel nejdříve levé oko ve kterém se dostavil okamžitý tik a hned vzápětí i oko pravé a trochu vyčerpaně, ale především šíleně se podíval na Boženku, která trpělivě dosedla k jeho lůžku a skrz zuby procedil jedno slovo. Tentokráte úplně jiné slovo, než jaké jsme mohli slýchat po celé tři dny:
„… neupálíš… Neupálíš… NEUPÁLÍŠ…“
Opět se můžeme směle domnívat, že celá věta měla znít nějak takto: Neupálíš mě! A nebyly bychom daleko od pravdy.
Světlo do našeho vyprávění snad vnese teprve až přivolaný Bořkův známý lékař z psychiatrické léčebny, který se pokusí pomocí hypnózy odhalit jádro problému a tím také dostat do popředí našeho zájmu namísto Bořka jeho milovanou Boženku. Jak už jsme si totiž za ta léta stihli všimnout, okolo jádra Bořkových problému se prapodivně vždy minimálně pohybuje, ale většinou se nachází v přesném středu, samotná Boženka.
Nejinak tomu bylo i v tomto případě. Bořek se v hypnóze konečně uvolnil a spustil:
„Všechno to začal před čtrnácti dny, kdy jsem provedl nějakou prkotinu a Boženka na mě jen koukla a říkala mi: Janku, jeden jankovitej, za tohle skončíš asi v pekle! a já přitom jen z lenosti použil na zatloukání hřebíku kříže ze kterého mi odlétl ježíš, chudák malej, ale už se to se mnou vezlo. Celý týden jsem v Boženčiných větách slýchával, čím dál častěji slova hřích, Janku, peklo a zase Janku, ale proč tomu tak je, mi došlo teprve až na konci týdne, kdy jsem otočil kalendář a nakoukl, jak mám zvykem i na další týden a v tom mi to všechno došlo, všechno jsem si pospojoval… Říká mi Janku, mluví o hříchu, připomíná peklo a v pondělí je svátek Upálení mistra Jana Husa. Ona mě chce po návratu z hospody upálit.“
V tuhle chvíli se Bořek vyčerpáním odmlčel a to stačilo, aby byl lékař děkovně poplácán od Boženky po zádech, načež on ji oplatil spokojeným úsměvem a hned na to přikázal Bořkovi, aby na vše až napočítá od desíti do jedné zapomněl a usnul klidným spánkem spravedlivých a jak řekl, tak do něj píchl injekci sedativ, aby se tak i skutečně stalo.
A zatímco Bořek upadal do svých snů probíhal na zápraží stručný, ovšem klíčový rozhovor tohoto vyprávění mezi Boženkou (B) a panem doktorem (D).
Probíhal zhruba následovně:
D: „Tak nám to letos opět vyšlo. Víte, jak se máte chovat příště“
B: „Ano, pane doktore. Před 28.září budu neustále zmiňovat starého strýce Boleslava, mluvit o meči a zamčených vratech a 28.října pak zase budu připomínat sedm sněhových kulí, kterými mě Bořek v zimě zasypal a taky zavzpomínám na výlet do Sarajeva.“
D: „Nemáte to jednoduché, ale když nic nepokazíte, budete ho mít doma i o svátcích.“
Jediné, co můžeme napsat na konec tohoto smutného vyprávění je mimochodem přesně to, co se tu a tam Bořkovi, aniž by věděl proč, honí hlavou.
Je to onen pověstný orwellovský slogan:
V nevědomosti je síla!