Bezpečnostní systém obejdete lehce: Dlažební kostkou !
Jedu do autoservisu.
Božence se porouchalo auto.
„Porouchalo“ nepopisuje přesně to, co se ve skutečnosti stalo…
Včera jsem jel domů zatáčkami kroutícími se do vršku tak, jako vždy a slyším pomalu se přibližující sirénu kdesi daleko za mnou. Vzorně přibrzdím, zajedu ke krajnici a snažím se identifikovat zdali se jedná o hasiče, polici, nebo záchranku.
Nedaří se mi to a tak s očekáváním vyhlížím ve zpětném zrcátku, copak se to vyřítí ze zatáčky…
To, co jsem uviděl mi ale sebralo dech!
S hubou otevřenou dokořán jsem nevěřícně pozoroval Boženku s vlajícími vlásky, navíc s usměvavou pusenkou od ucha k uchu a bodře mě zdravíc přehnaným máváním při předjíždění, abych následně zjistil, že nemá v autě ani památku po zadním okně!
Zběsilé houkání alarmu jsem po takovém šoku zaregistroval až s jeho slábnutím když mi Boženka zmizela za další zatáčkou.
Doma mě přivítalo stále ještě houkající auto a volající Boženka:
„Mi nebudeš věřit, co se mi stalo !“
Má pravdu! Věřit jí to nebudu.
„Víš jak jsi mě učil otvírat kufr, aniž bych otevřela zbytek auta?“
Tato otázka mě má upozornit na skutečnost, že ať už se stalo cokoliv, můžu za to já!
Raději tedy jen souhlasně pokývnu hlavou.
„No tak to jsem udělala! Hodila si kabelku s klíči i mobilem do kufru a než došla ke dveřím, tak se mi zamklo celý auto!
Musela jsem chtě nechtě použít dlažební kostku!“
Věděl jsem, že to je zbytečné, ale přesto jsem se zkusil zeptat:
„Proč jsi nerozbila nějaké menší okno?“
„Měla jsem sukni a bylo plný parkoviště a já nehodlám na nikoho vystrkovat zadek !“
Jedu do autoservisu, houkám si a přitom všem klidu přemýšlím nad Boženčinou poslední otázkou:
„Mohli bychom si třeba někdy pořídit kabriolet, viď?“