Měnit zažité je jak učit starého psa novým kouskům.
Nedílnou součástí každé kuchyně bývá koš.
U nás tomu není jinak a četnost využívání této základní domácí propriety se dá počítat na desítky za den a pokaždé je to s trochou adrenalinu, protože s Boženkou u toho hrajeme na schovávanou.
Abyste rozuměli, koš se u nás skrývá v uzoučké skříňce a je tak esteticky uklizen, to by nebyl ten problém, horší ovšem je, že kdykoliv tuto skříňku otevřete existuje vysoká pravděpodobnost, že shodíte lopatku se smetáčkem na těchto dvířkách zavěšené, což znamená, že nepřistupujete-li k vyhození čehokoliv, jako k akci pyrotechnika a otvírání skříňky jen o trochu urychlíte, čeká vás výbuch v podobě lopatky v koši a smetáčku zapadlém kdesi v útrobách skříňky.
Boženka říká: nevadí, ale já pokaždé, když mám trochu času, vymýšlím nové úložiště pro tuto několikráte za den vybuchující bombu, která nejednou aktivuje mé rozčilující se receptory.
Už kolikrát jsem si liboval, jak krásné nové místo jsem pro smetáček s lopatkou našel, abych vzápětí, o několik minut poté, došel ke koši a s hrůzou zjistil, že jsem právě odpálil můj vztekospouštěč.
Při pohledu na culící se Boženku je mi jasné, že mě potkalo obrovské štěstí, když jsem neměl možnost hrát s ní, coby malý, na schovávanou.
Vzteky bych puknul!
Našla by mě vždy!
Zvolil jsem tedy ústup a přímo se zeptal, proč jedině tam patří ten smeták s lopatou a odpovědí mi bylo strohé:
„…protože v tom mám systém. Vyhodit. Pověsit lopatku zpět. Vylovit smetáček a opatrně zavřít!“
„Haůůůůů.“ zavil jsem v duchu
To znamená jediné, musím prolomit ten její systém!
Své ztracené štěstí ve hře na schovávanou jsem tedy nucen pokoušet i nadále, tentokráte však schovám spolu s tím dvoudílným neštěstím i koš a jsem jen zvědavý, jako dlouho to bude v případě mého úspěchu trvat, než ho zase sám vrátím, protože budu neustále všechno vyhazovat na staré místo…