Blahodárný vliv starších sourozenců na ty mladší.
Pokud už jsem dlouho nepsala o svých milých dvojčatech, nebylo to zajisté proto, že by se daly na cestu sekání dobroty.
To snad ani nehrozí.
Neměla jsem pouze příležitost přijít s nimi delší dobu do styku.
Štěstí se ale na mě usmálo tuhle sobotu.Rodiče ratolestí odváželi staršího syna na lyžařský výcvik a mě si při losování z klobouku vytáhli, coby černého Petra, sobotní hlídaní padlo tedy na mě.
Inu proč ne.
Janek už nějaký týden přesouvá své hospodské aktivity z pátku na sobotu (což mě osobně bytostně sere, neboť takhle jsem po něm mohla držkovat celý víkend, teď to musím zvládnout za neděli) a tak jsem hlídání uvítala.
Mělo mě být podezřelé hned při přebírání dítek, že něco není v pořádku. Maminka je strčila za branku, otočila se na patě s hubou od ucha a mávnutím na pozdrav okamžitě zmizela i s autem za horizontem.
Chlapcům ten den patřil svět.
Divoká vejce byla oproti nim krotká zvířátka. Zklidnil je jedině mohutný křik a hrozba násilného trestu.
Ovšem jen na chvíli.
Pochopila jsem tak velice rychle, že tudy cesta nevede a já rozhodně nejsem pánem situace.
Jejich popichování nebralo konce. Hádali se a rubali jeden druhého, jako by to snad ani nebyli bratři, ale gladiátoři v aréně.
„Já ti ukážu!“
„Já ti ukážu!“
„Néééé, jááá ti ukážu!“
Moje trpělivost přetekla.
Vlítla jsem mezi ně. Roztrhla je od sebe a už z dálky je peskovala.
„Jestli toho okamžitě nenecháte, tak uvidíte oba, co Vám ukážu já!“ a už jsem dlaní hledala jednu z prdelek, kterou hbitě vyplatím.
Oba zmlkli. Nedýchali.
Jen Honzíkovi se zajiskřilo v očích, bělmem mu prolítlo tisíc čertíků a s malým zaváháním na mě vypálil odpověď.
„Jooo, Mišóóó, ukaž! Ukaž nám prsáááá!“
Zalapala jsem po dechu a dál už jsem se nezmohla ani na ránu, ani na slovo…
Janek by se od nich mohl učit přímočarosti 🙂