Obyčejná cesta z města . . .
Vracíme se z Brna. Bez Bořka v kompletní sestavě. Ten s námi nebyl. Zůstal doma. Poslední dva měsíce se tak intenzivně věnoval tvorbě diplomové práce, že jejímu kouzlu a pokoření tak propadl, že se rozhodl hotové dílo neuložit, nezálohovat a jen tak s úsměvem pravého elegána si jí prostě napíše ještě jednou…
Ale zpět do auta.
Samozřejmě že si mamka vymyslela nákup, když to máme při cestě domů. A táta zase znaven městským provozem a supermarketovou tlačenicí jede domů kotěhůlkami.
Řepka, všude kolem cest samá řepka. Velké, širé, rodné lány jak jste žlutý na všechny strany.
A my kýcháme jeden přes druhého jako nemocní oslové, že by alergie? Slunce zapadá, už je hluboko pod clonami v autě, oslňuje přímo do očí, čelní sklo zaprášené, všude smrad z kvetoucí řepky, jeden kýchanec střídá druhý a na silnici holub. Možná holub, možná hrdlička. Se slunečními paprsky i v šesti očích těžko rozpoznatelné pohlaví.
Buch, buch, na Moravě lítal holub. Nebyl ani pečený, neletěl ani do huby, letěl naposledy.
Chudák, měl to za sebou. Táta po zbytek cesty nepromluvil.
Zpytoval za toho nebohého tvorečka svědomí.
Celý večer to okřídlené nebožátko nepustil z hlavy. Pořád chodil a hlasitě přemýšlel.
„ To není možný Helenko, něco s ním muselo být. Viděla jsi tak cupital a přesto neuletěl, něco mu opravdu muselo být“
Tolika piety už bylo i maminu dost v mžiku se rozhodla případ radikálně uzavřít a smést ze stolu.
„ To víš že mu něco být muselo, jinak by uletěl! “
„ Byl už starej a hluchej !! “
A víc už se u nás doma o holubovi nemluví ……