Napotřetí je to prý nejlepší.
Čekalo mě to potřetí a já si z toho nedělal hlavu, ale Boženka mě i přesto donutila vykročit pravou a na cestu mě poplivala.
Nestačilo ani to.
V patnácti letech to bylo poprvé. Nepamatuji si to. Tenkrát vše zařizovala maminka. Připravila můj rodný list, svůj občanský průkaz a nakonec mě i ona poplivala, ovšem jenom proto, aby mi u fotografa načesala tu nejvěrnější kopii kennedyovské patky, kterou s mými přerostlými vlasy zvládla.
Druhý občanský průkaz jsem si už vyběhával sám. Poplivání, připravení staré občanky, to všechno bylo jen na mě a zvládl jsem to zrovna tak hladce, jako napoprvé.
Boženčino poplivání na cestu pro štěstí, ale i u fotografa, aby upravila mé nepoddajné vlasy, jsem tedy bral jako milá, ovšem nic neznamenající gesta, na která se spoléhat nemusím a vydání v pořadí třetího občanského průkazu na tom pravůbec nezáleží.
Byl to omyl.
Přiznávám.
V to ráno jsem tedy bezstarostně políbil Boženku a vykročil pravou nohou, vystál překvapivě krátkou frontu a s radostí tak přistoupil k přepážce, abych zjistil, že je nutné vyplnit formulář. S omluvným úsměvem jsem se vzdálil a paní za přepážkou mi úsměv ještě oplatila.
Rychlé vyplnění formuláře mi nezabralo ani moc času a přesto se za tu chvilku rozhodla polovina města postavit do fronty právě k mé přepážce.
Dostat se k přepážce trvalo napodruhé o poznání déle, ale přesto jsem přistoupil opět s radostí. Paní za přepážkou už můj úsměv ve vší slušnosti neopětovala a přistoupila rovnou k papírování, tedy k mé slabé stránce.
„Tady Vám chybí místo narození…“
„To se píše dvakrát, jo?“ snažil jsem se zlehčit svůj omyl.
„Ano.“ odpověděla stroze.
„Omlouvám se, dělám to jednou za deset let…“ pokusil jsem se vyvětrat houstnoucí atmosféru a povedlo se.
Další doplnění nesčetně chybějících údajů, které jsem do té chvíle nikdy nikde nepotřeboval vypisovat, už proběhlo v celkem přátelské atmosféře, a když jsem nakonec uzemnil příjemnou paní úřednici v letech mé maminky oznámením, že jsem zapomněl fotky doma, ani se nedivila a s přáním dobré cesty mě pro ně poslala.
Styděl jsem se celou cestu domů, navzdory tomu, že návštěva úřadu proběhla celkem příjemně. Boženka mě už pochopitelně čekala v hale, neboť mě má dobře prokouknutého a přesně ví, co ode mě může čekat.
„Tady máš fotky, trdlo moje.“ dodala starostlivě.
„Děkuji…“ oddechl jsem a nevím proč, si opět připadal jak malé, ovšem přerostlé dítě.
Kdybych věděl, že se dnes s Boženkou v této věci nevidíme naposledy, jistě bych si to více užil.
Na úřadě jsem zastihl polední pauzu, počekal pár minut a už jsem se zase s pokorným „Dobrý den, už jsem tady zase.“ mohl pozdravit s milou paní úřednicí z rána, která mě, snad, stejně ráda pozdravení opětovala.
„Víte vy, co…“ pověděla mi spiklenecky „…není nad to, když jsou lidi slušní, jako vy. To mi ani nevadí, když máte nějaké nesrovnalosti ve formuláři, nebo zapomenete fotky.“
Usmála se a plná eneregie se pustila do díla, aby ji elán sebralo nahlédnutí do desek s diplomem.
„Prosím vás, proč, že si tu občanku necháváte dělat?“ zeptala se opatrně kontrolujíc údaje na mé stávající občance.
„No protože jsem dodělal školu a sice už je to nějaký ten pátek, ale teď bych na té občance potřeboval aktualizovat titul.“ odpověděl jsem popravdě.
„No jo, ale vždyť vy ten titul na té občance už máte.“
„Ježiši!“ došlo mi to všechno „Já jsem vzal druhé desky.“
Milá paní propadla záchvatu smíchu. Nevím jestli to byl smích srdečný, nebo hysterický, ale prchajíc s omluvami směrem domů, jsem to raději nezjišťoval.
Doma jsem našlapoval po špičkách, ale Boženka mě zaregistrovala i tak.
„Hotovo?“
„Hmm.“ zabručel jsem neurčitě.
„Tak hotovo?“ opakovala Boženka svůj dotaz.
„Skoro.“
„A copak tu děláš?“ zeptala se potutelně.
„Něco hledám…“ snažil jsem se být neurčitý.
„Něco? Není to náhodou tohle?“
Boženka držela v ruce tentokráte správné desky a pomalu propadala záchvatu smíchu. Bez dlouhého zjišťování jsem přesně věděl, že se jedná o smích škodolibý. Spolu s deskami jsem dostal i zabalenou čokoládu, abych ji odevzdal jako omluvu za mé zmatky, aby si mě na úřadě nepamatovali jen coby zmatkaře.
Na úřadě už vše proběhlo bez problémů za neustálého už taky škodolibého uculování a za chvíli jsem slyšel ono toužené:
„Ode dneška za čtyři týdny si můžete přijít. A zkuste to napoprvé.“ neodpustila si při loučení malé rýpnutí.
Odcházel jsem odevzdaně do práce a došel k jasnému závěru.
Studovat se má dokud to jde, protože dneska už bych tu školu nejspíšnedodělal a lepší už to asi taky nebude.