Kamera…klapka…akcééééé
Máme doma myš.
Žijeme na vesnici, není to tedy nic neobvyklého.
Čert ví kudy, nebo jak se do baráku dostala, podstatné je, že s námi několik dní sdílí společnou střechu nad hlavou.
Zpočátku se neprojevovala, jen jsem občas zaslechli podivné šramocení.
Přivykla si na náš rodinný chod celkem rychle jen s režimem máme problémy. Ožije, když my spíme a naopak.
V kuchyni v noci dojídá,co já nechám na lince a já přes den uklízím bobky,které tam nechá zase ona pro mě.
Pasti a smrtelné nástrahy ignoruje.
Máme inteligentní myš.
Po několika dnech se nechala konečně i vidět,už bylo na čase.
Tolik společných hodin v anonymitě už mi lezlo krkem.
Seděla nehybně v květináči a koukala na mě.
Spustila jsem alarm.
„Tam jéé!“
První vystartovala kočka,myš udělala kličku a byla v prdeli,kočka skočila na květináč,ten se začal kácet a to už startoval i Bořek.
Nedoběhl!
Myš mu proběhla kolem nohy, kočka mezi nohama. Bořek mává rukama, rovnováha a stabilita taky v prdeli…
Chytá se záclony.
…puk…puk…puk…puk…
Háčky praskají a střílí po místnosti.
Myš kličkuje rovnou ke mně.
Ječím!
Kočka jí pronásleduje… Bořek se kácí…garnyž neudrží nápor a kácí se taky… bere s sebou lampu…a najednou ticho…
Já nohy za krkem…Bořek zamotaný v zácloně, hubu zabořenou v kořenovém balu… a kočka, jako fitipaldy, pronásleduje neúspěšně kořist do kuchyně.
Domácnost zůstává až do odvolání společnou,nikoliv však tichou