…ani veliký fanda fandění v rozličných hospůdkách jako já, si nemohl nechat ujít takovou anomálii, jakou je přípravné utkání české hokejové reprezentace v Ústí nad Labem.
Naposledy jsem byl doma na hokeji snad osm let zpátky a včera jsem se nestačil divit, kolik nového skrývá vnitřek našeho zimního stadionu, ale to už nastoupila obě mužstva k rozbruslení a já se ponořil do vzpomínek…Psal se rok 1994 a já dostal k Vánocům kolečkové brusle. Obrovská radost, která mě pohltila, vyústila k prvnímu testování na polozasněžené silnici ještě v ten den. Pamatuji si, že ten rok jsem se po Silvestru poprvé těšil zpátky do školy a to proto, že se potkám s Pepkem, který bruslil snad od nepaměti.
První týden ve škole jsem přečkal celý natěšený na víkend, neboť jsem měl slíbeno, že mě vezme mezi kluky. Nekonečné hodiny čekání jsem si krátil péči o brusle, kdy jsem jako první odmontoval brzdu, neboť jak říkal Pepek:
„Sundej to, nebo se zabiješ!“
Sychravá zimní desátá sobotní hodina odpolední a na náměstí jen pár ortodoxních bruslařů.
A já mezi nimi!
Budeme skákat, pak jezdit pozadu slalom, nějaký véčko a pak si něco sjedeme. Všechno jsem nadšeně odkýval, ačkoliv jsem na bruslích sotva stál a chlácholil se tím, že přeci na ledu jezdit umím a ono mi to vážně všechno docela šlo, protože skutečně s mírnými rozdíly se kolečkové brusle chovají stejně, jako když jezdíte na ledu.
Skoro stejně…
Jen se brzdí úplně jinak, ale to mi nikdo před sjezdem neřekl a tak jsem měl možnost poznat, jak se cítí bowlingová koule předtím, než padne strike…
Kluci už mě příště mezi sebe nevzali…
… a hokej?
Škoda mluvit, prohráli jsme 2:4