Musíme vymalovat!
Tak přesně tuto nepříjemnou holou větu slýchávám od Boženky v posledních dnech, přiznávám i týdnech, snad nejčastěji a jejímu naplnění se bráním zuby nehty různými výmluvami, nemusím ani dodávat, že krajně neúčinně…Otevřu-li tedy v posledních týdnech ráno oči, je vysoce pravděpodobné, že se Boženka dříve než na mě, koukne na stěny ložnice a pronese přesně v tomhle pořadí:
„Ježiši, musíme už vážně vymalovat! Dobré ranko přeji…“
„Počkej až po škole.“ prosím zoufale.
„Jo, jo, tohle říkáš už celý měsíc!“ odpoví ona a den nám hned od rána začíná o něco veseleji…
Stejně tak si můžu vsadit na to, že neuvidím-li Boženku, ačkoliv se z domova nevzdálím ani na krok, déle jak hodinu, její první reakce na naše setkání je ona položená otázka, patrně doufajíc, že stokrát nic položí i vola, což se mě naštěstí netýká, já už jsem dávno vyšší liga, i když dnes jsem to skutečně raději neriskoval a pod záminkou nutnosti návštěvy banky, odešel hned z rána do města…
Nevím, co se doma mezitím stalo, ale po mém návratu se mi dostalo jen pozdravu, políbení a jinak svatého klidu.
„Takhle se na tebe musí!“ pomyslel jsem si blaženě „Odloučení pomáhá od uštěpačné otázky…“ liboval jsem si s úsměvem na tváři cestou do ložnice.
V ložnici mi ovšem spadla čelist, protože to, co jsem tam uviděl, mě donutilo říci něco, čeho jsem se skutečně zalekl.
Celá naše světle modroučká ložnice byla poseta energickými čáranci, které byly na místech, kde se původně nacházely škrábance, či zamordovaní komáři, skrze které mi Boženka nedala poslední dobou spát a nakonec si kuli nim asi i barvu namíchala a sama je obětavě zamalovala.
Jenže odstín drobet netrefila…
Růžová k modré, ani přes mé vyšinuté estetické cítění, vážně nejde!
„Musíme vymalovat!“ vydechl jsem úžasem a Boženka okamžitě čistě věcně bez emocí kontrovala:
„No dyť to povídám už celej měsíc, ty mě vůbec neposloucháš…“