A když dojdou i posli, pošli aspoň sebe!
Poruší-li se rituál, je většinou zaděláno na průšvih…V pátek jsem nekoupil chleba ani housky a v neděli oboje chybělo. Chybělo to přesně v tu neděli, kdy jsem se časně ráno vrátil z oslavy kamarádových narozenin a já vzhledem k už tak napjaté atmosféře cítil, že v rámci zachování harmonické domácnosti bych měl tuto lajdáckou chybu napravit. Boženka to cítila podobně, leč navíc pak cítila i alkohol v mém projevu, který jsem nepotlačil ani několika balíčky žvýkaček a několikerého čištění dutiny ústní. Ochotně jsem odevzdal klíčky od vozu a už ne tak ochotně vyrazil na cestu pro pečivo.
Hlava třeštila, nohy mě nesly z posledních sil, ale chodník mi byl naštěstí široký, takže mou osobní bitvu se světem nemusel nikdo další zpozorovat, ale i kdyby, měl jsem svých starostí dost a nějaká ostuda navrch by mi v tu chvíli pramálo přitížila. Do města jsem to vzal i za těchto, nebo možná právě pro ty mizerné podmínky pěšmo.
Jak už to tak bývá, v době nejhorší bývá fronta největší. Patnáct minut jsem protrpěl a na konci se zmohl na pozdrav a co nejstručnější objednávku osmi rohlíků a půlky chleba. Následně jsem se okamžitě odebral na nejbližší zastávku, kde jsem usedl do stínu a jal se čekat na další autobus, což byla rovná půlhodina, kdy jsem balancoval na hranici kolapsu. Slunko pražilo do chodníku, jak jen mohlo a za chvíli mi byl i stín malý. Poposedával jsem, jak jen to šlo a tiše trpěl s chlebem a rohlíky na klíně.
A seděl bych tam možná až do teď, nebýt toho, že zastávka je v blízkosti hlavního vlakového nádraží a já naštěstí zaslechl hlášení o zpoždění vlaku s časovým údajem, kdy jsem si konečně uvědomil, že na autobus čekám celých pětačtyřicet minut a navíc jsem nezahlédl ani jiný autobus, který by třeba projel. Vysilující cesta k jízdnímu řádu tak byla nevyhnutelná a navíc měla špatný konec.
„S platností od 30.7.2007 je autobusová zastávka přemístěna…“
Informace rovna ráně latí rovnou do čela, hlava se mi zoufale zamotala a ještě, že tak. Na druhé straně jsem zpozoroval taxík a hříšnou myšlenku vzápětí ihned zrealizoval. Cesta domů měla být už bez problémů, ale potom, co se mi pan taxíkář přiznal, že je taky po tahu a do práce si vlastně jen přišel odpočinout a prospat, jsem raději sledoval pečlivě cestu a taktně ho upozorňoval na menší detaily, jako třeba cyklista před námi a tak podobně…
Odpočinul jsem si až doma v náručí Boženky, která zatím dala pro jistotu chleba rozmrazit, neboť už se strachovala, že jsem snad někoho potkal…
Jako by se mi to už někdy stalo 🙂