aneb Myšlenky na pochodu
Když je spousta času a nic na práci, jak tomu už v čekárnách bývá, přemýšlím o věcech, které mě uvádět do praxe prostě baví a nejinak tomu bylo po návratu od lékaře…„Připravila jsem ti zelný salát, k tomu trochu nastrouhané mrkve, navíc nakrájela jablíčko a oloupala Ti i pomeranč. Pojď si dát!“ dopadlo na mě tíživě ještě předtím, než jsem si zul boty.
„Holka moje a kde je nějaké maso?“ vtipkoval jsem.
„Jsi po nemoci, potřebuješ vitamíny, maso nebude!“
S tím jsem se ale smířit nehodlal, nadechl se a s novou strategií vymyšlenou v čekárně se začal bránit:
„Krásná, ženo moje rozumná, poslouchej mě chvilku a přemýšlej. Kdysi dávno, když jsme ještě lezli po stromech a učili se teprve mluvit, pojmenovávali jsme nejdříve ty základní potřeby k životu, proto jsou ty nejzákladnější slova, co nejkratší. Tak třeba Má-Ma, Vo-Da, ale teď hlavně poslouchej, krásné, dvojslabičné:
MA-SO
Slyšíš ten rozdíl mezi masem a odporně dlouhým a tím pádem druhořadým slovem:
ZE-LE-NI-NA
Z toho je přeci jasné, které slovo tu bylo dřív a je tak přirozenější, no ne?“
Dokráčel jsem vítězoslavně spokojen se svým monologem až do kuchyně za Boženkou a tam jsem ztratil veškeré iluze o svém jednoduchém verbálním vítězství. Boženka totiž okamžitě uvedla mou strategii síly slov dle jejich délky do praxe:
„Zvol sám sobě osud:
Pěst na nos a dnes NOU sex, či vše hned sníš?“
A tak tu sedím nad strouhanou mrkví a kuju pikle, jak se dostat k MASU!