Střídmé pití alkoholu tělu prospívá. Pohoda a klid zrovna tak…
Každý rok zvládá Bořek předvánoční shon v klidu a s nadhledem jemu vlastním, a ačkoliv se ho o to nikdo neprosil, snaží se to naučit i mě. Mě, která mimo spousty jiných činností typických pro předvánoční chaos i peče. Tolerantně ty jeho řeči o pohodové atmosféře přecházím a se sebezapřením lepím džemem cukroví, které má nejraději on. Takhle to probíhá obvykle každý rok. To se ovšem musí dařit. A letos se rozhodně nedařilo…
V kuchyni a nejen tam, mi spadlo všechno, co vůbec upadnout mohlo a něco dokonce i dvakrát. Už jsem z toho všeho viděla rudě a hledala hromosvod, po kterém bych mohla vypustit pár blesků pro uklidnění a do této atmosféry nakráčel do jámy lvové nic netušící Bořek se svými moudry o klidných Vánocích.
„Tak pojď péct ty… ty pohodáři!“ knokautovala jsem ho hned mezi dveřmi a Bořek pochopil a zase odkráčel. Hned mi bylo líp.
Druhý den ovšem Bořek knokautoval mě.
„Tak jsem se v práci poptal a dneska peču já. Myslím, že něco podle těch receptů dokážu upéct i já.“
Než jsem se vzpamatovala, už si mě ukládal na gauč k televizi a na mé otázky z čeho, že bude péct, hbitě odpovídal, že něco si pokoupil a něco doma už máme. Na klidu mi to nepřidalo.
Plná myšlenek a představ o dění v kuchyni už jsem pomalu prohrávala boj s vůlí a už už jsem se potají plížila do kuchyně, když v tom se Bořek objevil vítězoslavně ve dveřích a hrdě před sebou držel tác:
„Rumové pralinky: Hotovóóó…“ křičel, jak prodavač párků na peróně a strkal mi tác pod nos.
Mám chuť vraždit.
Na tácu líně postávaly čokoládové figurky z konfekce určené na stromek. Bez hlaviček. Hlavičky jim Bořek ukousal a do tělíček nalil rum, určený do perníku. A nalil ho zjevně i do sebe, protože se dožadoval bez známky pudu sebezáchovy i o odměnu.
Asi začnu péct podle jeho receptů a tu flašku rumu dorazím sama.
Klidné a pohodové Vánoce už potřebuji jako sůl…