Když mi bylo pět let, dostal se mi díky podobě jmen a chybě pošty do ruky dopis pro souseda. Dodnes si pamatuji na ten pocit důležitosti, když jsem mu ho předával, ten už nic nemůže překonat…
Pošta už mi tak často nechodí a já si jen čas od času ve slabé chvilce nostalgicky vzpomenu na ten silný zážitek z dětství a ani na chvilku mě nikdy nenapadlo, že by se mu mohlo cokoliv, byť jen na kousek vyrovnat, ale stalo se…Jednoho teplého zimního dne, někdy letos v lednu, mi přišel mail:
Váženy pane,
velice si vážíme Vaší účasti v naší vysokoškolské radě a děkujeme za Vaši podporu smlouvy o spolupráci mezi naší a japonskou univerzitou. Přílohou Vám zasíláme nascanované kopie smluv v obou jazycích.
S pozdravem,
asistentka prorektora univerzity
Mail jsem přijal, prostudoval zvláště japonskou kopii smlouvy a odepsal, že jsem polichocen, ale bohužel nejsem zamýšleným adresátem tohoto dopisu. Odpověď mi žádná nepřišla a já to bral jako hotovou věc.
Včera mi ovšem přišel mail od prorektora:
Vážený pane,
bohužel kopie smluv o spolupráci mezi naší a japonskou univerzitou v elektronické podobě nemáme. Můžu Vám je poslat faxem, ale jsem přesvědčen o tom, že Vám v elektronické podobě již jednou byly zaslány!
Neváhal jsem a znovu vysvětlil, že nejsem ten správný adresát. Rozvedl jsem, že je to již druhý mail a jako bonus přiložil i kopii smluv v elektronické podobě…
V tu chvíli to přišlo!
Ohromný pocit důležitosti, jako tenkrát a já byl znovu hrdě šťastný a nic mi v tom nebránil ani fakt, že právě na této škole mi nikdy přes moje několikeré přání nedovolili studovat…
… dnes totiž vím, že to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat 🙂