„Prosím Tě, běž na pivo, ať přijdeš na jiné myšlenky!“Vyslovení této věty vytržené z mých nejtajnějších snů Boženkou, mě paradoxně uvrhlo v totální kolaps. Nejenže jsem se nemohl nadechnout, zaostřit pohledem a udržet na nohou, ale zároveň mi byly převráceny naruby veškeré mé zásady a hodnoty a já cítil vnitřní dezorientaci a zmatek…
A jakoby to Boženka věděla, opakovala s velikou rozkoší tuto větu v posledních dnech velice často!
Postupně jsem tedy přivykal těmto nezáviděníhodných stavů a s každým dalším opakováním slyším varovné zvony čím dál tím víc:
„Možná, že ještě spíš, raději vůbec nereaguj, ať nekřičíš ze spaní: PIVO, PIVO!“ bimbal můj paranoidní zvon.
„Potřebuje si někoho pozvat a nechce tě doma.“ řinčel žárlivě další.
„Pozor, je to léčka, neskoč jí na to!“ klidně zvonil můj realistický pidizvonek.
„Nikam nechoď, bych měl zase službu.“ otráveně brumlal můj nejspodnější zvonec až jsem se na něj musel podívat…
Nevím proč, ale já si nakonec vybral zvonění toho posledního Boženčina zvonečku:
„Má tě ráda, chce tě mít šťastného, klidně jdi.“
„Tak já teda jdu!“ vykřikl jsem hystericky 14. den po prvním vyslovení.
„Cože?!“ protireagovala Boženka překvapivě hlasitěji.
„Na pivo, abych přišel na jiné myšlenky.“ dodal jsem slaběji.
„COŽE?!“ opakovala se ještě razantněji Boženka.
„…abych se dobře vyspal taky…“ kuňkl jsem jen.
„Tak si běž, když si myslíš, že je to správně…“ odpověděla naprosto klidně a hned potom nehorázně práskla dveřmi.
Na to pivo jdu.
Mám tik v levém oku, chutnat mi taky nebude, ale tím prásknutím dveřmi mi Boženka vyrazila naivní konec dialogu z mého snu a tak jít musím, abych přišel na jiné myšlenky a zase si vzpomněl, jak mi Boženka na pivo i svačinu dělá…