aneb ač oslabená, stále má navrch !
Den začínal hekticky.
Zmatek způsobený nervozitou z očekávání prý jednoduchého zákroku, ale zkuste tímhle uklidnit absolutního lékařského laika jakým je třeba i Bořek.
Po cestě do nemocnice ho musela Boženka několikráte upozornit na svítící červenou, ale i zelenou na semaforu, zkrátka ho to vzalo a Boženka tak zapomněla na nervozitu svou a věnovala se té Bořkově.Před nemocnicí nastoupila nervozita naplno i nevolnost se dostavila, prý nemá rád ten nemocniční puch a Boženka mu to i věřit začala, protože zezelenal a ona začala přemýšlet, zdali pro něj nemá sehnat vozík. Vypadal totiž, že se každou chvíli sesype, a tak nelenila a jeden sehnala.
Ani se nebránil a okamžitě usedl. Boženka byla znalá cesty, a tak se místo o berle o vozík opírala a Bořka dotlačila na samotné místo určení a zaklepala.
Sestra vykoukla obratem a už se jala Bořka na vozíku do místnosti vtlačit, ale Boženka ji zastavila se slovy proloženými upřímným smíchem:
„Ač to tak nevypadá to je doprovod . . .“
„No, to tedy nevypadá!“ dodala sestra syrově a do místnosti si odvedla Boženku.
(To co si prožil Bořek při hodinovém čekání nelze popsat, ale pokud bychom se o to pokusili, byli bychom nuceni použít slova jako trýznivá muka, nebo ukrutný strach, či dokonce maximální nevolnost . . .)
Po zákroku a potom, co se Bořek vzpamatoval a došoural se již k čilé Božence ho přivítala větou, kterou nechtěl slyšet ani v té nejhorší noční můře:
„Dělali inventuru nástrojů a chybí jim svorka.
Asi je ve mně!
Jdu na rentgen a pak znova na operaci!“
Bořek se skácel a až něžné Boženčino buzení ho přimělo k životu:
„Bořkůů, Bořečkůů, to byl jenom vtíííp, vtipeček.“
Bořek chtěl poprvé v životě vraždit !