Stačí poslouchat, ona ví všechno!
„Bořku, Bořku, Bořečkůůů…“ halekala na mě už od dveří a já se div nepraštil o lustr, jak jsem nadskočil leknutím.
„Pojedeme na výlet a já budu řídit, smím? Viď, že smím?“ pokračovala plynule vodopádem slov a polevila teprve, až co jsem rezignovaně přikývl a souhlasil.Za odměnu jsem se dozvěděl, že pořídila navigaci do auta a ztratila tak konečně obavy z cestování, neboť do této chvíle bylo bloudění jeho nedílnou součástí.
„Zítra pojedeme za mrňatama a hned to vyzkoušíme!“
Souhlasil jsem podruhé a druhý den jsme skutečně vyrazili…
Boženka pečlivě vyházela veškeré mapy z auta, pospojovala a připevnila navigaci na přední okno a skoro sama vše na navigaci nastavila.
(Slovu „skoro“ rozumějte tak, že mé snažení doprovázela neustálým kibicováním a popoháněním.)
První metry jízdy v autě doslova probíjely elektrizujícím očekáváním.
„Nyní odbočte doleva a pokračujte dále 21kilometrů po silnici.“ přerušila nekonečné čekání trochu rozkouskovaně dáma z navigace.
„No to je bomba!“ křičela okamžitě Boženka a já mocně přikyvoval, aby věděla, že mám nefalšovanou radost a tu jsem skutečně měl.
Jeli jsme spokojeně notoricky známou cestou, kterou jsme spolu projeli snad tisíckrát, a na blížícím se křížením cest jsem se už pomalu nakláněl doprava, abych vyvážil odstředivé síly, když v tom mechanicky sestavená věta poslala Boženku na druhou stranu.
„Třeba zná zkratku.“ hlásila Boženka usměvavě.
„Moc se mi to nezdá.“ oponoval jsem a v duchu si představil mapu, kde odbočením na druhou stranou jsme byli odsouzeni k objetí obrovského kusu pole a lesu z té mnohem delší strany.
„Prosím Tě, víš, co ta paní v té krabičce zná cest? O tom se Ti ani nezdá!“ uklidňovala mě rozšafně Boženka.
A skutečně musel jsem potvrdit, že jich zná opravdu tolik, že se mi o nich ani nezdá.
A nezdá se o nich jistě ani Božence, protože když byla nasměrována k ostrému odbočení doprava na lesní cestu, kam by si troufl jen odvážnější traktorista po základním vojenském výcviku, začala uznale obdivovat znalosti té dámy v navigaci o kraji, kde vyrostla.
„To se mi snad jenom zdá, tohle je cesta? Vždyť to je tankodrom!“ křičela z pár centimetrů na nově pořízenou krabičku.
Z o trochu větší vzdálenosti pak kříčela na mě:
„Jak jsi to proboha nastavil? Vždyť to je jak když jedu normálně!“
V té chvíli jsem se raději smál jen v duchu, ale jedno je jisté.
Mapy máme v autě zpátky a dáma v navigaci nám dělá společnost jen na opravdu daleké cesty, kde je k nezaplacení.
No řekněte sami, kdo jiný by Vám ukázal i ta nejtajnější zákoutí míst, kterými projíždíte!