aneb Možná už brzy u vás přespím za ubytování a stravu
Pořídila jsem si psa. Budu přesnější. Nepořídila, ale vyfasovala jednoho od kamarádky. Budu ještě přesnější. Nebylo to od kamarádky, protože té bych tento danajský dar zvládla s přehledem hodit na hlavu, ale od jejich dvojčátek a na ty mám já slabost. A Bořek má zase slabost na psy. A to já jsem nevěděla a teď se nestíhám divit.
Pejsek je pejsek a není o moc větší, než Bořkova papuče. Ještě, že tak! Jinak bych snad už i žárlila.
Každý den po příchodu z práce klekne na kolínko a poňufá ho, div že mu hubana nevlepí a pejsek je za to tak vděčný, že Bořkovi tlapky pocintá a počůrá a ten holomek jde teprve potom za mnou, těma pochcanýma rukama mě pohladí a vlepí mi ocintaného hubana. V tom momentě bych vraždila. Oba dva a z fleku.
Jindy byl Bořek zase nakupovat, po návratu proběhl uvítací rituál, kdy mi předal tašku s nákupem a já se při vybalování nestihla divit. Ten si teda debužíruje! Krom gothaje pro psa pokoupil i šunku od kosti a teplej chlebík. To zase bude Bořek večer stonat, jak má bříško z chleba nafouklé, ale dobře mu tak, a protože to vím, už dopředu mu to chci dát sežrat a překvapím ho v kuchyni. Faktem ale je, že překvapil on mě. Místo šunky do sebe cpal gothaj s cibulí a jen o kousek pod ním do sebe náš mazel s mlaskotem dostával onu šunku od kosti. Tedy pokrmu, kuli kterému by Bořek dříve i vraždil…
Docela začínám mít strach, čeho všeho dříve milovaného se to ten můj Bořek ještě zbaví, ale jen tak pro jistotu…
Chcete mě?