Tož musíš páva přizabít!
Člověk si zvykne na ledasco.
Bydlíme nedaleko zoologické zahrady. Tesknivému vití, bojovým skřekům, nebo toužebnému tokání uvězněných šelem jsme už přivykli.
I když ony už ani ty zvířata neřvou jako dřív.
Neřvou, ale rovnou tiše utíkají…Není divu, že každou chvíli pobíhají zřízenci zoo rádoby nenápadně po vesnici a dělají jako, že nic nehledají.
A přitom hledají vlka!
Žádné přesné informace z komanda, ale nikdy nikdo nevyrazil.
Bodejď by taky jo, běhají po vesnici s pistolemi na uspávací ampulky a střílí po každém psovi, který se pohne. Majitelé označkovaných psů mají potom ještě štěstí, dostávají své dobře vyspané a přiblblé mazlíčky v pořádku zpět. Ovšem samozřejmě až po důkladném vyšetření konzilia, které je vyloučí z řad vlků ze zoo a to jsem si vždycky myslela, že každej pes má předky vlky.
Je víc než jasné, že tohle by nebylo nic pro Novu, ta by to jen patřičně rozmázla v hlavním zpravodajství a spousta lidí od zoo, až po místní kravín, by museli nést zodpovědnost a podívat se mezi pruhované a tím nemyslím na safari.
Jen mě tak napadlo, kdyby se jednou stalo, že by se ze zoo zatoulal třeba osel…
To by pak museli uspat asi půl vesnice, než by našli toho pravého a z toho vyvstává několik zásadních otázek.
Měli by vůbec dostatek uspávacích ampulí a za jak dlouho by mi vrátili věčně přiblblého a krásně vyspinkaného Bořka a prošel by vůbec konziliem, nebo by skočil rovnou v kafilerce, jako všichni ostatní..?
No prostě nevím, co ty zvěrokleštiče v té škole dneska učí, rozpoznávání oslů by měli z osnov rovnou vyřadit…
…ale to už jsem na úplně jiném zájezdu.
Koncem léta se na naší zahradě vyskytl páv.
Krasavec na první pohled!
No ozdoba zahrady, co Vám mám povídat. Moc se mi nechtělo oznamovat vedení zvěřince, že jim při večerním přepočtu bude chybět jeden brkavec, ale pod tíhou argumentů, jako že ho nemáme čím krmit, že není chudák ani kde ustájit a dokonce, že ho nemáme ani čím přivázat před zachtivavými (pro Bořka závistivými) sousedy, jsem dočasný ukryt krasavce práskla.
Jestli zvířata v zajetí neřvou po svobodě, na svobodě pak řvou radostí dvojnásob a ač to byl páv, řval jako kráva!
A muselo se mu u nás moc líbit, protože neutichajícím řvaním pobízel i zbytek rodiny k emigraci.
Sama dobrovolně, s pískáním v obou uších, jsem urgovala vyzvednutí toho uřvanýho zmetka.
Zase nic!
Do přepočtu je prý čas…
Zoo ušetřila na stravě a my jsme tím pádem přišli o dva záhony jahod, které stihl přehrabat a vyzobat a když už se ten ocasatý uřvanec blížil k mámině skalce, psychicky to nevydržela a jako lovec Pampaliny proti němu vyrazila s metlou v ruce.
Klička a zásah!
Dostal to rovnou po ocase a jako správnej mužskej ho ještě naštěstí stačil stáhnout.
I tak za ním na zemi zůstalo šest nádherných pér.
Pořád je mám v obýváku ve váze, aby mi neustále připomínali, že ničení cizího majetku je trestné.
Pokutu jsme tenkrát ukecali na rovný litr a ten druhý, co nám policejní stejnokrojci odpustili, byla kompenzace za přehrabanou zahradu a náklady na telefonní prosby místní zoo.