Jsou věci, které se vysvětlit zkrátka nedají…
Po návratu ze služebky jsem hned mezi dveřmi zbystřil. Měl jsem takový ten pocit, který nepramení z ničeho konkrétního, který mi z ničeho nic sevře podbřišek a vím, že bude zle. Marně jsem se snažil uklidnit, nic jsem neprovedl a přesto jsem se cítil stále mizerněji.
„Ahojenky Boženko moje. Už jsem doma!“ zahalekal jsem už ode dveří.
Ticho, které mi bylo odpovědí nevěstilo už vůbec nic dobrého.
„Boženko?“ Zkoušel jsem adresovat nejistým hlasem otázku do ticha.
Zase nic.
Zul jsem si boty a prohledal byt, Boženka nikde a tak jsem zamířil do kuchyně, kde si obvykle necháváme vzkazy.
Byl tam a já jsem se zvědavě začetl.
Po přečtení můj nepříjemný pocit zesílil.
Vzkaz končil výkřikem, ať příště, když chrápu s jinejma je nenechám zvedat telefon…
Nic jsem nechápal a Boženka mé telefony nezvedala. Po pár pokusech jsem své usíli o spojení vzdal. V tom ovšem zazvonil telefon můj, na druhém konci Pepek a hned spustil, co že mi to za slečnu zvedá mobil.
Nechápal jsem už vůbec nic!
Pepek byl ovšem trpělivý a vysvětlil mi, že se semtam, když vytočí mé číslo dovolá nějaké slečně.
Obratem jsem vytočil zákaznickou linku svého operátora, kde jsem se dozvěděl, že se to skutečně může stát, neb mám kombi kartu s dvěmi čísly a jedno z nich jsem už dva a půl roku ani nedobil a tak ho systém označil za propadlé a oni ho můžou znovu prodat a také prodali.
Boženko, poděkuj prosím mamince za azyl a pojď už domů, čeká tu na Tebe večeře a já.