Práce kvapná potom čvachtá . . .
Boženko, píšu Ti, abys věděla, jak se to všechno vlastně stalo . . .
Výjimečně vstávám dřív jak Ty, nevím čím to je, ale chystám se toho využít.
Nejdříve si Tě prohlédnu jak spinkáš, to mám rád a potom už potichoučku, polehoučku vstávám, zavírám dveře do ložnice a ráčím se úřadovat do kuchyně.
Kocour už čeká před miskou, a tak než s čímkoliv začnu dávám najíst jemu, otočím se, postavím vodu na čaj a kocour už se hlasitě dožaduje pustit ven, mezitím samozřejmě stihl vdechnout veškeré jídlo.
Mám strach, že mi Tě svým mňoukáním vzbudí, proto chvátám bez pantoflů přes studené dlaždičky a otvírám mu dveře do mrazivého rána, až se celý oklepu.
Kocour ucítil od dveří mráz, elegantně se otočil.
Pochopil jsem a běžím zpátky do tepla kuchyně…
Připravím čaj, krájím rajčata, osolím je, tak jak to máš ráda, připravuji Ti obložený talíř, chystám vajíčka – vím, že to všechno nesníš, ale vím i to, že jíš hlavně očima…
Kocour opět začal mňoukat.
Nenechávám nic náhodě, čapnu ho do náruče a vyhazuji ho na mráz…
V kuchyni pak rozpékám pečivo a na tácu ladím vše k dokonalosti a přizdobuji jak se dá a jak jen umím.
Kocour už je na okně a chce domů, asi je tam fakt zima.
Zajdu ho pustit domů.
Mňouká…
Dávám mu raději znovu nažrat a přitom Ti vychladím čaj.
Beru tác a kráčím si Tě vzbudit, mám radost všechno se mi povedlo, tak jak to máš ráda.
Otvírám dveře.
Spinkáš.
Udělám dva kroky.
Culíš se ze spaní, rozplývám se.
Cítím cosi pod nohama.
Vřeští to !
Ztrácím balanc.
Vidím jak se probouzíš, otvíráš oči.
V pádu se Ti tedy snažím rychle naznačit, abys uhnula… nejlépe i celou postelí.
Nechápeš a já na Tebe a čistě povlečenou postel dopadám tácem napřed…
Koukáš na mě jak u vytržení a já zase na kocoura, který si odnáší kus šunky v zubech!
Místo krásného přivítání do nového dne se zmůžu se skelným pohledem a čvachtáním při sesedání z Tebe na jednu jedinou výhružnou větu:
„Buď já… nebo on !!!“