Stavím, bourám, stavím, bourám, šatník z toho snad vyšťourám!
O tetě, která bydlí v Německu, jsme už několikráte psali, a i když o ní mlčíme, je to jako s prckama od kamarádky. Také nikdy nezahálí natož, aby spali.Tentokráte tetin odvoz do německého bytu a zpět odnesli rodiče, kteří to pojali jako dvoudenní výlet s tím, že se zase přestěhuje i kousek zázemí do tetina českého bytu.
A jak řekli, tak udělali.
Druhý den byli zpět a já měl pomoci jen s vynesením všeho toho stěhovaného vybavení.
Oproti stavu, kdy jsem měl vše na starosti já, to měla být výhledově paráda.
Měla být…
„Tedy kluci…“ řekla teta po vynesení všeho “…jste pracanti, teď už jen složit ten hadrový šatník, ale to vlastně nemusíte, ten složí Miluška, ta to umí.“
Ten dodatek zapůsobil, jak jistě čekáte. Ješitní chlapi to takhle rozhodně nemohli nechat.
„Tati, pojď, to složíme.“ reagoval jsem rozhodně a hned se pustil do díla.
Z pytle, který jsem vysypal na podlahu, vypadlo několik tyček, tři desky a nějaké umělé části. Dohromady cirka 30 dílů.
„Teti, za čtvrt hodinky to máš hotové, na co volat mamku.“ hlásil jsem sebevědomě nevěda ani toho, jak má věšák ve výsledku vypadat.
„No jak myslíš, ale Miluška to rozdělala razdva.“ popíchla nás znovu tetinka.
Nedbal jsem ničeho a začal skládat. Tyčka k tyčce. Tyčku zasunout do otvoru v umělotině a dílo přiměřeně rostlo. Za třicet minut jsem hlásil hotovo.
„Nemusel ses namáhat. Miluška by to složila taky. Slíbila mi to.“
Nedbal jsem jisté jízlivosti, která byla v tetině případě myšlena nevinně a pyšně ukazoval své dílo.
„No jo, Tys to zvládl. Jen tyhle poličky byly dole a tyč na kabáty zase nahoře, ale to už nech. Miluška to sestaví. Měla složené rychleji než tys to posatvil.“
V tu chvíli se s hlasitým smíchem otecko zvedl od zpráv a pustili jsme se do přestavby dle opravného požadavku za neustálého upozorňování, že Miluška, by to zvládla rychleji a levou zadní a ať si neděláme škodu a já přemýšlel, jestli tety zná pořekadlo o přilévání oleje do ohně…
Dalších třicet minut. Dalších několik litrů potu. Dalších několik nadávek směrem k autorům tohohle vachrlatého nesmyslu.
A konečně výsledek!
Sice jsme nevěděli ani jeden, jak jsme to zvládli, ale bylo hotovo.
„A co teď, je to ono?“
„Miluška by to zvládla rychleji, …“ neodpustila si teta „…ale vypadá to, že takhle to bylo, i když já to nepoznám, dokud to nebude v tom plátěném obalu.“
„Cože?“ zazněl vyděšený dvojhlas.
„Vy už taky nic neslyšíte. Povídám: Nepoznám, dokud to nebude v tomhle obalu.“ odpověděla klidně teta, vyndavajíc obal zpoza zad.
Žalostné vití zaznělo do stokrát omílané věty: „Miluška by to zvládla rychleji, to nechte kluci.“
Pustili jsme se do práce bezeslov, neboť čest chlapů v naší rodině byla ohrožena, abychom po třiceti minutách objevili v plátěném fusaku čtyři otvory pro nožičky a docela nás to zamrzelo. Chybělo nám totiž už jen jedno vynaložení velké a ještě větší hrubé síly a měli bychom věšák v obalu…
Začal jsem plakat.
„Miluška by to zvládla rychleji.“
Chtělo se mi vraždit. A chtělo se vraždit nejen mně.
Po dvou hodinách jsme tedy pokorně šatník rozebrali a tentokráte už opravdu během té avizované čtvrthodinky uvnitř obalu i složili.
Teta, která je o 16let starší než otecko, nás poplácala po zádech, usmála se a s výdechem dodala:
„No, jste šikovní, ale…“ to už jsme ji ale odpovědět nenechali a dvojhlasně bez domluvy odpověděli:
„…ale příště to necháme Milušce!“