Každý občas máme den blbec a každý se z něj vymotá nějak jinak, jestli tedy vůbec.
Ráno vstanete levou nohou, po cestě do koupelny si ukopnete palec, říznete se při holení, ve spěchu se obléknete a zapnete si ob knoflík košili, znovu se tedy rozepnete, správně zapnete a na to konto si srknete vařící kávy a tu košili si polijete a tak dále a tak dále a ták dále…
Jedním slovem:
Katastrofa!Podobným výčtem neúspěchu bych při popisu včerejšího dne mohl pokračovat pěkně dlouho, respektive při popisu dne do 14.hodiny 53.minuty. Od této chvíle se během dvou minut změnilo úplně vše a den se rozzářil…
„Dobrý den, u telefonu…“ jménu jsem nerozuměl, ale hlas to byl mladý, dámský.
„…zastupuji firmu…“ a teď následovalo nekonečně dlouhé jméno, firmy, pobočky, oddělení, sektoru.
„Tedy vy máte dlouhé představování.“ vydechl jsem obdivně.
„My se takhle představovat musíme, bohužel.“ reagovala zúčastněně.
„Mohl byste mi věnovat opravdu jenom minutku vašeho času.“ vrátila se ihned k důvodu rozhovoru.
„Samozřejmě!“ a v duchu jsem při odpovědi přemýšlel, který hulvát po tak dlouhém představení dokáže říci ne.
„Děkuji. Položím vám tedy čtyři otázky. Zajímá vás, odkud se k vám na vaše firemní stránky přihlašují vaši návštěvníci?“
„Ano, určitě nás to zajímá.“
„Sledujete tyto trendy nějakým způsobem?“
„Ano, sleduji je prostřednictvím služeb od firmy Google, které jsou zcela zdarma a s jejich rozsahem jsem také spokojený.“
„Teď jste mi vzal otázku, píšu si: Google.“ „Poslední otázka tedy je, no trochu zbytečná, ale i tak se musím zeptat. Když jste s rozsahem monitorovacích služeb zcela spokojen a máte je k dispozici zdarma, nechtěl byste za to naší firmě platit? Nechtěl, vím, píšu si…“
Skutečně za to bych platit nechtěl, ale za ten úsměv způsobený poslední otázkou bych klidně zaplatil, zůstal mi až do večera.