aneb Až mě jednou zabije, nikdo se nebudete muset divit!
Chvílemi máme zamilovaný vztah bez hádek, výčitek a slziček.
Toho jsem si vědoma.Vědoma, ale ne smířena!
Nějaká ta bouřka ve vztahu prostě musí být, a když není, strašně ráda vzpomenu na bratry soudruhy, jak nás učili poručit větru a dešti a nějakou tu bouřku s velkým potěšením sama vyvolám…
A třeba z ničeho, i když, za tohle si může sám:-
„Pálí mě žáha.“
„Vem si Reníka!“ odpovídá pohotově Bořek
„Dám si ty pikantní špagety.“
„Prosím tě, ale s Mírou!“ reaguje starostlivě.
„Kam tak letíš?“
„S Pavlem (Bobkem)!“ urgentně pokřikuje při běhu na toaletu.
„Dáš si pivo?“
„Teda, koukám na tebe, jak malý Jarda!“ neskrývaně se podivuje.
„Proboha, co to máš na sobě?“
„Milované triko a nekoukej, jak nevěřícný Tomáš!“ sebejistě kontruje.
Po výše uvedeném se mi nikdo nemůže divit, že po ukrutně dlouhé TÝDENNÍ domácí pohodě jsem to už nevydržela a tu Bořkovu bigamistickou rétoriku uvedla v praxi za účelem vyvolání super bouře, která k nám konečně vnese čerstvý vzduch.
A stačilo k tomu opravdu málo.
Stačilo jen, abych řekla v té intimní a vášněmi nabité potemnělé chvilce:
„Jo, Tome, anó… ježiš Pavle… Járo? Tak Rendo! Jo vlastně Janku! Tak můžeš pokračovat…“
A bylo po klidu…
Jen jsem to taky mohla říci až po akci, takhle budu muset na dokončení ještě několik dní počekat než Bořanovi klesne adrenalin pod kritického Míru